Aha z dětství

Kdo jsem?

„Kdo jsi? Kdo jsem?“ Je mi přesně pět let, stojím před zrcadlem a nevěřícně se dívám sama sobě do očí. Je to trochu strašidelné naklápěcí zrcadlo u rodičů v ložnici. Stojím před ním a potichu si opakuji: „Já jsem já, já jsem já, já jsem já.“ A projede mnou bolestné uvědomění, že jsem jediná na světě, která si o téhle osobě myslí, že je já. Všichni ostatní – neboli oni – si myslí sami o sobě, že jsou já. ,,Svět je plný Jájů,“ zasměji se. Ale pociťuji hlubokou samotu, dosud nepoznanou a neohmatanou míru osamění. Kdo vlastně tedy jsem? Kdo je to já? Tyhle myšlenky mi proletí hlavou vzápětí. Pro své sestry jsem prcek, pro mámu velká holka, která už může pomáhat, pro tátu ta naše parádnice, pro mého bratra Madenka, …
Vlastně to, co si o mě myslí „oni“, moc nevypovídá o tom, kdo jsem, napadne mě a ještě chvíli si prohlížím samu sebe v zrcadle, jako bych se viděla prvně. Cítím samotu i svobodu zároveň. Ráda bych o tom s někým mluvila, nechám si to však pro sebe. Mám špatné zkušenosti se zapřádáním hovorů na podobná témata.

Bylo mi pět. Na to, že je mi dnes třicet pět, se moje otázky, pokusy a prožitky zas tolik nezměnily. Mé štěstí spočívá v tom, že postupně odhaluji, kdo jsem já a pracuji na tom s klienty. Podstatu koučování shrnuji pod tři otázky: Kdo jsem? Proč tady jsem? Kde (ve vztahu k tomu co chci) právě teď jsem?