Kéž jsou všechny bytosti šťastné, i ty blbé - Magdalena Vokáčová

Kéž jsou všechny bytosti šťastné, i ty blbé

Pracuji na tom, aby na světě bylo hezky tak, že jsem milá, laskavá, chápající a komunikuji nekonfliktně i s prolémovými jedinci. Tedy většinou jsem taková. Jednou za čas mám dost všeho chápání, představování si toho, jak někdo, kdo jedná sprostě, měl těžké dětství, jak mu chyběla láska, máma, kamarádi, jak ho ponižoval otec. Ano, jsou chvíle, kdy se dokážu rozhořčit. Pozoruji potom vnitřním zrakem tuhle novou, vzteklou Magdalenu a divím se, kde se vzala. Nepoznávám se. Ostatní Magdaleny ve mně téhle vzteklé fandí, nandej jim to, celé roky se chováme slušně, každého chápeme, máme toho dost, pojď a řekni jim to i za nás.

V neděli jsme si s přáteli udělali výlet na plachetnici. Splněný sen. Chtěli jsme vyrazit už dávno, ale teprve teď se nám to poštěstilo. Sehnali jsme loď a i když se nás majitel snažil všemožně odradit řečmi:,, bude zima, bude mráz“, nenechali jsme se v našem odhodlání zvyklat. V půl desáté jsme se měli komplet nalodit, v 9:17 volá majitel, jestli si to nechceme rozmyslet, že bude opravdu zima. Nechceme si to rozmyslet! Trochu zimy nám nemůže ublížit. Oblékli jsme děti i sebe do mnoha vrstev a statečně vyrazily. V přístavu jsme byli jediní. Po dlouhém hledání jsme našli majitele, který právě zvolna vesloval k naší plachetnici, aby z ní vylil kyblíkem vodu. Nijak nepospíchal. Čekali jsme deset, dvacet, třicet, čtyřicet pět, padesát minut, když to konečně vypadalo, že loď bude připravená k vyplutí. Na břehu Lipenské přehrady jsme omrzali my i děti, začali jsme tedy hrát na honěnou proto, abychom se trochu zahřáli. Rozjívené děti začali přeskakovat přes železné loďky, které byly vytažené na břeh a následně v nich dokonce skákaly. ,,Mám jim zakázat skákat po lodích z principu, protože skákat v lodi, která je na pevnině, je neuctivé, anebo se mám na to vykašlat a být ráda, že se děti zabavily, když dobře vím, že této lodi se nic nestane?“, ptala jsem se vduchu sama sebe. Než jsem si stihla odpovědět, vytrhl mně z úvah naštvaný hlas majitele plachetnice: ,,Okamžitě slezte, neskákejte po těch lodích, vy jste se zbláznili, to svět neviděl!“

A ke slovu přišla moje vzteklá Magdalena. Ta která bojuje za všechny ty rozumné, chápající a vlídné. Mám po krk chápat jeho životní příběh. Včera jsme se domluvili na půl desátou a je málem půl jedenácté. Mrzneme tady se všemi dětmi, ani se nám neomluvil, neprojevil trochu ochoty pospíšit si. Co si ta osoba myslí?

,,Kdyby bylo půl desáté, jak jsme byli domluvení a ne půl jedenácté, tak by tady děti přes lodě neběhaly.“, ukázala jsme svůj nejhorší obličej a použila hlas Lucie Bílé. ,,Normálnímu člověku snad dojde, že se po lodích neskáče, ne?“, smečoval majitel. ,,Jestli se namáháte oznámit mi, že nejsem normální, tak jste mi nic nového neřekl“, odsekla jsem hnusně. Vyměnili jsme si ještě několik jízlivých pohledů a vět. Vložil se do toho také kamarád, který loď organizoval, kapitán naší lodi, který je jedním z nejhodnějších lidí, co znám. I v něm se ozval málo užívaný hlas bojující za služby zákazníkům. ,,Kdybych nechtěl zklamat kamarády, tak bych vás nejraději poslal do pr….“, neukormidloval ani on svoji řeč. Pán si zaťukal na hlavu, navlíkl dětem vesty a pomalu nás začal převážet pramicí k plachetnici.

Nádherný, nádherný podzim! A my vypluli na plachetnici po tichém Lipně, abychom ucítili vítr v plachtách, vůni vody, zimu po celém těle, slabé paprsky slunce a následně svoji vlastní blbost. Na zpáteční cestě, nedaleko od našeho přístavu, jsme totiž uvízli. Úplně, dokonale. Nevěděli jsme, že pod námi, byť jsme daleko od břehu, je zatopená vesnice. Vlivem sucha klesla v přehradě voda natolik, že jsme se zasekli dnem, kdo ví o co. Pobíhali jsme pod povely kapitána a snažili se loď rozpohybovat. Nic. Snažili jsme se ji odpíchnout, zapnout motor, naklonit , rozhoupat – zkusili jsme to vše najednou a… Nic! Naštěstí jsme uviděli další plachetnici, která se znenadání objevila a jejíž posádka se naším počínáním evidentně bavila. Ukázalo se, že ani neznámí z luxusní plachetnice nám nepomohou, protože jejich loď má ještě hlubší ponor než ta naše. Lano, které se nám pokusili hodit, nedoletělo. A jak tak přemýšlíme, kdo se obětuje a tou studenou vodou doplave k druhé lodi, vidíme jak k nám tiše a plynule vesluje od břehu náš pan majitel. Bez jediného slova připádloval k druhé lodi a podal nám lano. Udělal to bez řečí, obličejů, podal nám ho úplně prostě a přátelsky. Loď se vyprostila a my konečně znovu vypluli.

,,Promiňte, že jsme na vás byli tak hnusní“, řekla jsem mu, když nás pramicí opět dovezl do přístavu. ,,My to tak nemysleli. Jen jsme si řekli, že už máme dost toho být za všech okolností slušní a hodní.“ A muž se usmál:,,Já si to chtěl také vyzkoušet, ale život je moc krátký na to, abychom se k sobě nechovali pěkně.“ A tak se s Vámi dělím o tuto lekci pokory, mávám a volám: Na podzim den po dni, buďme na sebe hodní.

Starší příspěvky:
Jak nám přemýšlení nad smrtí může zachránit život?

Indie se mi vryla pod kůži jako škvára do rozbitého kolene dítěte. Skýtá mi tak nový pohled na realitu země,...

Zavřít