Ukázka z knihy Zakázaná učebnice koučování - Magdalena Vokáčová

Ukázka z knihy Zakázaná učebnice koučování

zakazana-8Praktický návod pro kouče i nekouče pro inspirativní a naplněný život – to vše je Zakázaná učebnice koučování, aneb zápisky účastníků výcviku.

Seznamte se s hlavními hrdiny knihy Romanem, Hankou a Honzou a přečtete si jejich zápisky z výcviku koučování.

Roman Tukavý – zápisky z 16. 5. 2009

Tak dneska se konečně spustil ten kurz, na kterej sem dva měsíce čekal. Začátek nevypadal moc slavně. Seděli sme v kruhu jak na nějaký skupině anonymních alkoholiků a říkali, kdo sme, proč tu sme a na co sme dobrý. Už to samo vo sobě bylo dost pochybný. Myslím si, že sem jako generální ředitel Euroforii zažil lecjakou trapárnu, ale co je moc, to je moc.

Lucka Eliášová, to je ta kočka, co to vede, nás během představování pořád upozorňovala, abychom si všímali, jak „pracuje“ se skupinou. Zas tak hvězdný to teda nebylo. Asi v polovině představování, když sem byl dost zděšenej, mezi jaký exempláře sem se to dostal, se nás zeptala, jestli si pamatujeme, jak se kdo jmenuje, a jestli umíme říct něco vo každým člověku. Některý snaživci to vokamžitě vysypali, ty tupáci si psali během představování poznámky… Asi bych Eliášku nepotěšil, dybych jí řek, že sem si půl roku nepamatoval jméno svý osobní asistentky… Rád sem si prohlídl všech 24 případů, se kterýma strávím těch pár dnů v roce. Myslím, že sem v týhle skupině vod prvního pohledu jedinej kouč.

Po tom slavnym úvodu Eliáška prohlásila pár mouder a hned nato na nás vytáhla, že máme vytvořit skupiny. Tvrdila, že si prohodíme role: vona je studentka (trochu přestárlá, ale budiž) a my že sme učitelé a máme jí vysvětlit, co je koučování. Tak na to, jak vypadá naivně, je docela vychytralá… Já vypláznu sto litrů za výcvik, a pak si mám sám definovat, co je koučování?

Samozřejmě sem dostal do skupiny ty největší karikatury. Vycmrndlej mladík, sotva třicet, tuctový jméno Honza. Potom se k nám přifařila taková starší máma, Bohunka si říkala. Těmhle tetkám kamarád říká zásadně kocour. Devadesát kilo, v jednom kuse žvejká a pořád u toho mluví. Dál byl v naší skupině Radek, docela normální typ, až na to, že má jednu ženu a tři děti. Při představování sem vynechal, že mám dítě jedno, ale ženy tři. Dál tam byla Bára, tintítko, ale pěkná holka z ní bude. No a dva další, takový nevýrazný týpky – rovnou bych je šoupnul do účtárny.

Když sme začali dávat dohromady vodpovědi, konečně sem pochopil, co to na nás Eliáška zkouší. Naše grupa poskládala úděsný klišé jako:

  • Rozhovor, který vás posune
  • Životní filozofie/ přístup
  • Práce s motivací
  • Průvodcování na cestě k sobě sama
  • Podpora a objevování osobnosti
  • Provádění životní změnou
  • Navyšování energie
  • Posilování sebevědomí
  • Učení se, rozvíjení se
  • Získání nadhledu a odstupu

A ještě pár dalších blbostí tam bylo. Kdyby mě neměli ve skupině, tak by nikoho nenapadlo, že de v koučování hlavně vo dosahování cílů! Jinak by za to nikdo ty prachy nezaplatil. A taky že de vo zlepšování výkonnosti, což řeší v dnešní době prostě každej. Eliášová si poslechla postupně všechny skupiny, trvalo to dost dlouho. Potom konečně dodala něco, co dávalo hlavu a patu.

Koučování je schopnost vidět člověka v jeho možnostech. To se mi líbilo. Je fakt zajímavý dívat se na lidi z hlediska toho, co by mohli. A je to rozhodně zábavnější, než vidět je tak, jak sou!

Objednat knihu

Hana Zelinková – zápisky z 19. 9. 2009

Připadám si jako můra, která umanutě naráží do zavřeného okna rozsvícené ložnice. Má stejně jako já výdrž opakovat neúspěšné pokusy znovu a znovu. Zase jsem se snažila mluvit se Štěpánem na téma rodina a jeho role manžela a táty. Je to stejné, jako kdybych mluvila s mimozemšťanem.

Zmínila jsem se o tom Simoně. Jenže Simona si koupila nové silonky a po celou dobu, kdy jsem na ni mluvila, zkoumala, jak vypadají. Když jsem skončila, podívala se na mě těma svýma tygříma očima a nevinně se zeptala: „Hele, nedělají mi tlusté nohy?“ Nemám náladu řešit Simoniny krásné nohy. Připadám si celá opuchlá a oteklá a každou chvíli se musím chodit vyčurat. Dvě třetiny výcviku jsem stihla a zhruba jednu třetinu jsem strávila na záchodě čuráním.

Když mě popadne tahle temná nálada, vyhřeznou na mě všechny poražené sny mojí minulosti. Řadí se jako chromá armáda, jako němí svědci mojí neschopnosti kočírovat vlastní život. Jako krabi, kteří vylézají v podvečer ze svých děr, vykouknou na mě moje nesplněné touhy, marná přání. Ošoupaný kabát mojí všednosti ty díry nezakryje.

Mám co dělat, abych zvládla holky. Bojím se, jak si poradím se třetím dítětem. Štěpán si žije svůj život mimo realitu. Honí se od projektu k projektu, vytváří si kupu fiktivních problémů, které pak s radostí a úspěchem zase řeší. Žije ve svém světě čar, barev, tvarů, materiálů a struktur. Je to jeho svět kouzel a magie, kam s dětmi nikdy nebudeme patřit.

Když jsem ještě měla jenom Johanku, věřila jsem, že až skončí lednový projekt, únorový projekt, březnový projekt, ten a onen projekt, Štěpán přijde a bude zase k dispozici jako manžel a jako táta. Až když Johance bylo sedm a Barče pět, pochopila jsem, že Štěpánovy projekty nikdy neskončí. Prostoupil mě úžas nad tím zjištěním. Došlo mi, že Štěpán bude mít už jen víc projektů, větších, lepších, důležitějších, vzdálenějších. Všechny projekty budou sepnuty zipem NOVÉ PŘÍLEŽITOSTI.

Objednat knihu

Honza Grosman – zápisky z 19. 9. 2009

Vedení výcviku: Lucie – měl bych zmáčknout delete. Přijala pozvání na rande. Nevěděla, o co jde. Vyznal jsem se jí. Usmála se. Byla v klidu. Řekla, ať si to tak neberu. Nejsem zamilovaný do ní, ale do představy o ní. Neznám ji. Je jí prý také dost. Ptala se mě na koučování, na klienty. Nezajímám ji. Byl jsem nemotorný. Omluvil jsem se, že jsem trapný. Byla v klidu. Poděkovala mi. Trapný nejsem, jen mladý. Lichotí jí to. „Nic nestárne tak špatně jako ego krásné ženy.“ Někoho citovala. Neznal jsem to. Je božská. Je to beznadějné.

Vztahy ve skupině: Změnil jsem defaultní nastavení. Systematicky se seznamuji. Mojí normou jsou tři rozhovory denně. Vybírám si náhodně. Je to dobré. Šli jsme s Bárou a Monikou na bowling. Byla legrace. Četl jsem šotka a dopis sám sobě před skupinou – maximální výkon. Četli všichni! Zaznamenal jsem už všechny lidi ze skupiny. Lépe je vnímám. Pomohl mi můj nový software na koučování. A začínám chápat, co je koučování. Primárně jde o otázky, kdo jsem, co chci a co umím. (Odpověď není, že jsem Honza, umím grafiku a chci Lucii.)

Objednat knihu

Roman

Nakonec neni ani moc důležitý, že se koučovánim živit nebudu. Myslim, že teď budu koučovat tak rok, abych si vodpočinul, ale dlouhodobě to nevidim. Vodzkoušel sem si, že zmáknu tak šest kliošů za den, ale sem z toho vysátej. Taky se mi dost nelíbí, že jako kouč vydělávám, jenom když fyzicky makam. Jakmile vodjedu na tři tejdny na dovolenou, příjem se zastaví a to je nepříjemný. Koučování se tváří jako slušně zaplacený, ale podle mýho názoru to je normální votročina. Do budoucna bych viděl pro sebe koučování jako hobby.

Možná bych šel ještě na nějakej další výcvik, kvůli sobě. No kde jinde potkam podobný panoptikum takle zblízka? Nejdřív se mi sice zdálo, že to je grupa větších nebo menších pitomců, ale nakonec musim uznat, že mi pár myšlenek a novejch impulzů taky dali. Napsal sem kazuistiku, kterou nám Éliška zadala, a těšil sem se, že ji budu číst, ale jenom je sbalila a nic moc k tomu neřekla. Nevim, proč tomu řikaj tak složitě, když jde vo normální případovou studii.

V mym podání se jedná vo slušnej elaborát. Napadlo mě, že bych z toho udělal komix a prodával ho začátečníkům. Mohlo by se to menovat Učebnice koučování a vycházelo by to na pokračování každej měsíc. Nebo bych to pomenoval Zakázaná učebnice koučování, protože normální učebnice nikdo nečte. Na vymejšlení těch příběhů bych zaměstnal lidi, abych se tim nemusel zabejvat. Dal jsem už dohromady desatero pro začínající kouče:

  1. Skvělý kouč
  2. Upřímně se zajímá o klienta.
  3. Naslouchá a poctivě si ověřuje, že klientovi rozumí.
  4. Přesně nastaví cíl. Je si jist, že ví, na čem pracuje.
  5. Naslouchá tak dlouho, až klient začne překvapovat sám sebe.
  6. Respektuje, že klient svému světu rozumí daleko lépe než kouč.
  7. Dívá se na klienta z hlediska jeho možností.
  8. Ví, že je v pořádku, pokud se klient namáhá víc než on ☺.
  9. Ví, že cokoliv pomáhá klientovi a funguje, je v pořádku.
  10. Neobtěžuje klienta svými pochybnostmi.
  11. Nikdy nespí s nikým, kdo má víc problémů než on.

Psát případovou studii mě docela bavilo. Vybral sem si Adélu, která byla relativně problematická. Potřeboval sem vod toho získat vodstup. Docela si to sedlo.

Případ Adéla

aneb případ zazobané, znuděné a frustrované manželky, která není schopná kočírovat svůj život. Zodpovědnost za svoji životní neukojenost by ráda hodila na kouče. K tomu jsem jí nedal příležitost. (Odpovídá to mojí zkušenosti s klienty obecně – chtějí na vás naházet své problémy. Lék je jednoduchý – nedejte se!)

0. sezení
V pátek pozdě odpoledne mi zazvonil telefon. Nemám rád, když mi volají neznámá čísla, a už vůbec nemám rád, pokud mi volají v pátek odpoledne. Zvedl jsem telefon dost neochotně… Na druhé straně se ozval sexy nakřáplý hluboký ženský hlas: „Dobrý den, Romane, omlouvám se, že volám v pátek odpoledne. Mohu na vás chviličku mluvit?“ První, co mě napadlo podle důvěrnosti tónu, bylo, že mám někde potomka, o kterém jsem do teď nevěděl. Ale druhá strana pokračovala: „Našla jsem si vás na internetu a zaujaly mě vaše stránky. Vypadáte jako velice schopný a úspěšný muž. Chtěla jsem se tedy zeptat: berete klienty?“ No, neberte někoho, kdo vám sexy hlasem řekne, že jste schopný a úspěšný. Adélu jsem objednal hned na další týden a zajímalo mě, o co půjde…

Přišla ke mně do pracovny trochu pozdě a vypadala úplně jinak, než jak jsem si ji představoval. Musela to být kdysi pěkná ženská, ale najít u ní krásu teď byla práce hodná archeologa. Připomínala dům ze třicátých let, o který se téměř sto let nikdo nestaral.

Myslel jsem, že bude chtít řešit sebe. Bylo by to dost logické. Ona ale přišla řešit to, že by ráda začala řídit auto. Tvrdila, že se řídit bojí. Ženská, která má kupu problémů, jen se na ni podívám, sebevědomí na nule, a chce řešit řízení auta! Bylo pro mě těžké držet se hesla, které jsem si z výcviku odnesl: respektujte klientovu zakázku. Nicméně jsem se snažil.

Nejdřív jsem použil metodu „ďáblův advokát“… Ptal jsem se, proč se chce naučit řídit auto, co jí to přinese? Co přesně se tím změní? Proč se rozhodla teď, když neřídila dvacet let a nikomu to nevadilo? Další otázka, která padla, se týkala toho, jak by tedy dosažení jejího cíle – řídit v klidu a pohodě – mělo vypadat? A nakonec jsme se dohodli, co by mělo být výsledkem šesti sezení, které jsme společně naplánovali… Výsledkem série sezení by mělo být, aby Adéla byla schopná jezdit sama kratší vzdálenosti. Také chtěla překvapit svoji rodinu: svého muže tím, že ho odveze na večeři a zpět, a taky chtěla na letišti sama vyzvednout děti. Má dva syny a oba studují venku. Adéla vypadala dost nadšeně, tak jsem jí zadal, aby do příště sepsala, jestli jsou nějaké důvody, proč je pro ni výhodné neřídit… Tak tohle půjde rychle, myslel jsem si pro sebe, když za ní klaply dveře. A vůbec jsem netušil, jak brutálně jsem se zmýlil.

Objednat knihu

Hanka

Na výcviku jsme na vnitřního kritika neboli šotka dělali skvělá cvičení:

Nejprve jsme každý napsali sami sobě dopis: „Milá Hanko, … Vážím si tě za to a to… miluji na Tobě to a to… oceňuji na tobě to a to, děkuji ti za to a to…“

Dopis mám dokonce schovaný. Lucie řekla, že je vždycky fajn mít takový dopis někde u sebe. Že by dnes byla ta pravá chvíle dopis vytáhnout? Jednoduše jsme měli napsat všechno, za co se oceňujeme, co máme na sobě rádi, čeho si u sebe vážíme. Psali jsme takový dopis, jaký bychom si přáli dostat od někoho druhého. Minimální rozsah dle zadání alespoň jedna stránka malého sešitu.

Tady přikládám svůj dopis:

Milá Haninko,

vážím si Tě za vše, co pro sebe a své nejbližší děláš. Je skvělé, že na sobě pořád pracuješ. Obdivuji Tě, s jakou odvahou navštěvuješ všechny ty tréninky, workshopy, výcviky a konference. Jenom ty sama víš, kolik Tě to stojí odvahy a odhodlání.

Někdy máš pocit, že druzí nevidí krásu Tvé duše. Ten nekonečný prostor citu, vášně, něhy, lásky, fantazie, zranitelnosti i síly. Jenže já o něm, milá Hani, já o něm vím.

Ze srdce Ti děkuji za to, že jsi tak věrnou a milující partnerkou Štěpánovi. Děkuji Ti za dobu, kdy jsi ho podpořila, ačkoliv se mu nedařilo. Možná že Štěpán zpětně nechce vidět časy, kdy nevěřil ve svůj vlastní talent. Ale já vím, že Ty jsi v těch dobách byla jeho vírou. Když celá Tvoje rodina říkala, ať si najdeš někoho pořádného, někoho do života, Ty jsi jim řekla, že Štěpán je génius, že se budou jednou divit. Měla jsi pravdu, ale možná Tebe nakonec život s géniem zaskočil? Tvůj růst a posun se odráží i v Štěpánově životě a tvorbě.

Oceňuji to, jak bravurně ses zhostila role mámy. Jsi laskavá, aktivní, kreativní, zábavná, hodná a většinou i trpělivá. Dokážeš být přísná, pokud je to potřeba. Každý den se staráš o to, aby rodina měla dobré a výživné jídlo, aby byl domov útulný a čistý. Výborně vaříš a pečeš, Tvůj crème brulée je vyhlášený u všech známých. Každý večer čteš holkám pohádky a staráš se o jejich rozvoj a vzdělání. To, že obě mluví anglicky, je také Tvoje práce.

Jako křehkou květinu opečováváš vztahy v širší rodině. Pořádáš setkání, večeře, zábavné dny pro děti z celé rodiny, oslavy i dovolené. Jsi oporou pro své blízké, pro všechny kamarády, které ráda a štědře hostíš.

V práci ses díky svému talentu a píli dostala na post ředitelky už po třicítce. Máš pod sebou tým lidí, kterým jsi skvělou šéfovou, pro mnohé z nich jsi vzorem. Staráš se i o svůj vzhled – nevzdala jsi to. Pečuješ o sebe, o svoje tělo i o svoji duši. Čteš, vzděláváš se, žiješ kulturně.

Vážně tohle všechno zvládáš? V tom případě jsi pro mne umělkyní života.

Mám Tě ráda, Hanko, myslím, že každý chlap by takovou ženu chtěl mít doma.

S láskou, Hanka

A pak jsme dostali za úkol prozkoumat našeho vnitřního šotka. Zachytit, co nám říká. Poznat ho, zapsat to. To se některým lidem, kteří přečetli zbytečně moc knížek o pozitivním myšlení, nelíbilo. Nebudu tím šotka fixovat? Proč bych si to měl ještě zapisovat? Poprvé jsem viděla Lucii namíchnutou. Řekla, že jsme vytáhli téma, které je pro ni jako červený hadr pro býka v aréně. Ač velmi uznává principy pozitivní psychologie a konstruktivní přístup k životu, je ostře proti jejich špatné interperetaci. „To, že se cítím smutně, beznadějně, vztekle, poníženě nebo lítostivě, nepřekryji formulkou Cítím se skvěle, skvěle, skvěle! Budu se v tom případě cítit ještě hůř a možná dokonce o to hůř, že ke všem neúspěšně potlačovaným špatným pocitům se přidá ještě ten, že zase nemyslím pozitivně!“

Filip se zeptal, co tedy v tom případě s tím? Lucie mu odpověděla, že určitě bude víc možností, jak s temnými náladami a stránkami zacházet. Lucie vidí řešení ve schopnosti poznat sebe, poznat všechny své stránky, tedy i ty temné, přijmout je a naučit se s nimi zacházet tak, aby neškodily mně ani druhým.

„Podívejte se na to logicky – pokud si alkoholik bude dolévat skleničku vodky a bude u toho opakovat Jsem střízlivý, jsem střízlivý, jsem střízlivý, jaký bude výsledek? Jsem zastáncem toho, aby člověk poznal i stinnou tvář vlastního já, poznal ji, pojmenoval, přijal, pracoval s ní, aby se s ní naučil zacházet. “

Můj šotek:

Nezvládneš to. Takovejch už tu bylo. Jsi nezodpovědná. Marníš čas, stejně z toho nic nebude. Furt se v sobě hrabeš, vykašli se na to. Buď normální. Hele, klidni se. Jsi tlustá. Už zase držíš dietu a maskuješ to za duchovní očistu? Vykašli se na to, stejně to nevydržíš. Nic nedotáhneš do konce. Nikdy nic nedoděláš. Jsi líná jako veš. Máš v tý hlavě vůbec něco? Mezi opravdový krasavice zrovna nepatříš. Narovnej se, když s tebou mluvím… Neřvi tu jako na lesy, kdo tě má poslouchat.

Nemáš žádnou disciplínu. Jsi ošklivá, budou se ti smát. Sobče! Jsi příšerná matka, vůbec se holkám nevěnuješ. Jsi kariéristka. Nezapomeň, že děti a muž jsou na prvním místě! Máš vypráno? Uklizeno? Uvařeno? Tak se zvedni a jdi něco dělat! Na to už jsi trochu stará. Zahráváš si. Tohle by Kamilka nikdy neudělala.

Oba texty jsme psali doma a teprve druhý den jsme s nimi pracovali.

Objednat knihu

Honza Grosman – zápisky z 20. 3. 2010

Skončili jsme výcvik. Opakovali jsme. Nemám náladu o tom psát. Doktoři nakonec řekli, že je to rakovina, může to jít rychle. Dávají mi pět měsíců. Prásk a máš to, jak ve filmu. Tentokrát jsi ale v hlavní roli. Bojuju. Pět měsíců života. Absurdní. Koukám do výloh na všechny ty blbosti, na bilboardy, televizní show… Kam až tohle může jít? Všechny ty nesmysly, abys otupěl a zapomněl, že za chvíli tu nebudeš. Chci říct lidem: Čím trávíte život? Všichni máme doživotí, já i vy. Někdy mám náladu zavřít se doma a čekat na smrt. Jindy mám zase chuť vylézt a říct ostatním, ať žijí, dokud žijí. Je fuk jak, ale naplno. Dokážu to já?

Koučování pracuje s budoucností. S čím mám sakra pracovat, když moje budoucnost je pryč? Když máš rakovinu, nejhorší na tom je, že se ti lidi začnou vyhýbat. Dělají, že tě nevidí. Když s nimi chceš mluvit, řeknou: nepřeháněj, nebuď morbidní.

Výjimkou je Hanka. Když jí řekli, jak jsem na tom, zavolala. Pozvala mě k sobě domů. Nečekal jsem to. Šel jsem tam, i když se mi nechtělo. Dostalo mě to. Hanky domov je fakt Domov. Nikdy jsem to nezažil. Jako dítě už vůbec ne. U Hanky dělá domov spousta věcí: vůně polévky a upečené bábovky, čmáranice na zdi, obrázky na lednici, smích dcer, které se dívají na Mr. Beena, poletující záclona. Řekl jsem Haně, že je skvělá máma a že umí udělat dětem domov. Měla radost.

Uvařila kafe a kecali jsme. Oznámil jsem, že nestojím o koučování, protože se týká budoucnosti a já před sebou žádnou nemám. Řekla, že mluvím, jako bych byl mrtvý už teď. Naštvala mě, ale pomohlo mi to. Ptala se, jak mi je… Kolik mám času a co s ním udělám. Ptala se na moje pocity, noční můry… Bavila se se mnou úplně normálně, jako by mě připravovala k odjezdu na stáž. Pak jsme kreslili osu života. Pět měsíců budoucnosti bylo tak krátkých, že nebylo ani pořádně vidět. Hanka nakreslila na druhou stranu těch pět měsíců zvlášť. Ptala se, co chci stihnout… Zjistil jsem, že je toho dost. Zajímalo ji, jestli chci koučovat. Odsekl jsem, že leda tak sám sebe. Nadchlo ji to. Řekla, ať si ze sebekoučování píšu deník a posílám jí to.

Poprosila mě, abych zkusil nakreslit všechny pocity do jednoho obrazu. Vybavil jsem si, že jsme s tím na výcviku pracovali pod pojmem symbolická metafora. Znamená to, že vyjádříš pocit nebo situaci obrazem, zvukem nebo pohybem. Zavolala svoji starší dceru a poprosila ji, aby mi půjčila fixy. Asi bude hodná po Hance, protože přinesla pastelky, fixy i křídy a celý blok papírů.

Začal jsem kreslit proto, abych udělal Hance radost. Nikdy jsem tyhle metafory, obrázky ani karty neměl v koučování rád. Překvapilo mě, jak bylo pro mě lehké kreslit. Bavilo mě to. Nakreslil jsem na bílou plochu černou klec a vedle klece ptáčka. Kolem jsem udělal džungli rostlin. Díval jsem se na kontrast černobílé a nechápal jsem výsledek. Kreslil jsem, jako by na tom záleželo všechno. Hanka vařila polévku k večeři a nechala mě. Najednou byl obraz hotov. Hana si sedla vedle mě a ptala se: kdyby sis zahrál na svého osobního terapeuta, co bys mi o tom obraze řekl?

Řekl bych, že tam je klec, ve které pták strávil celý život. Cítil se tam docela bezpečně, i když celou dobu věděl, že jednou bude muset ven a toho se bál. Teď má otevřené dveře, musí ven… I když se bojí, ví, že ho za hradbou klece čeká ticho a prostor. Letí ven. Už se nemusí bát.

Když se na obraz dívám, vybavuje se mi moje absurdní situace. Člověk se celý život bojí, aby neumřel. Bojí se výšek, nemocí, bojí se létat letadlem, bojí se divokých zvířat, duchů, zlodějů, feťáků, šéfů, tchyní… prostě každý něčeho svého. Snaží se vyhnout ze všech sil smrti, která ho stejně čeká. O kolik by byl život hezčí, kdybychom se nebáli a počkali až na skutečnou smrt?

Chcete vědět, na co všechno si Roman, Hanka a Honza přijdou?

Pořiďte si vlastní výtisk knihy Zakázaná učebnice koučování a začtěte se doma, v práci, v metru nebo kdekoliv, kde rádi čtete.

Objednat knihu