Život je krásný a dar chudoby

Když převzal Roberto Benigni Oscara   za hlavní roli ve filmu Život je krásný, byl při děkovném proslovu tak zahlcen emocemi, že mohl sotva mluvit. Děkoval všemu a všem, děkoval také svým rodičům za dar, který mu dali do života, za dar chudoby.

Často s láskou myslím na poměry, ze kterých pocházím. Ostýchám se mluvit přímo o chudobě, protože ve střední Evropě se o skutečné nouzi hovořit nedá. V Čechách nejsou žádné chudé rodiny, alespoň ne takovým způsobem, jako jsem to viděla v Jižní Americe, Africe nebo Indii. Pokud tedy mluvím o skromných poměrech, mluvím o chudobě středoevropské, která je ve světovém měřítku pořád velkou výsadou… U nás neumírají děti hlady nebo nedostatkem pitné vody, většinu školství a zdravotnictví máme zdarma, dokonce nám stát poskytuje příspěvek na mateřskou dovolenou nebo podporu v nezaměstnanosti.

Nic z toho si v Indii neumí představit.

Tento nadhled jsem ovšem jako dítě neměla. Mezi kamarády a spolužáky jsem byla holka z chudé rodiny. Nevlastnila jsem céčka, šusťákovou teplákovou soupravu, neonové tričko, kolo ani walkmana. Autoritu ve třídě jsem si musela získat jen tím, jaká jsem, a svými dovednostmi.

Své dětství považuji za dar.

Naučila jsem se hodně věcí, které se mi dnes hodí. Pochopila jsem, že i když se na první pohled může zdát, že doma není nic k jídlu, úplně vždycky se dá z toho „nic“ uvařit dobré „něco“ nejen pro rodinu, ale i pro případnou návštěvu.

Dál mě mé skromné dětství naučilo vážit si všech věcí, kterých se mi v dospělosti dostalo vrchovatě. Považovat si jich, pečovat o ně, užívat si je, používat je a radovat se z nich. Přitom všem jim nesloužit a udržovat si vnitřní nezávislost na potřebě vlastnit.

Nejdůležitější lekce, které se mi dostalo, je však následující: nemusím mít „něco“, abych byla „někdo“. A pod tím „něčím“ si představte cokoliv od panenky Barbie po velký dům.

Komentáře