Zpátky doma

Po měsíci v Africe si daleko silněji uvědomuji, jak jsou naše schůzky, jednání či porady jenom umělým světem, který je vystavěn na přemíře hojnosti a blahobytu naší kultury. Hrajeme spolu hry na důležitost, vytrženi z přítomnosti. Co všechno musím, nemůžu nebo nestihnu… Sami sobě vytváříme peklo neustálého pobývání v budoucnosti nebo v minulosti. Přítomností procházíme se zavázanýma očima.

Cestuji proto, abych se dozvěděla víc o sobě. Abych si skrze zkoumání kulturních stereotypů jiných národů uvědomila stereotypy naše. Způsob, jak se spolu bavíme, jak jíme, barvy, které na sobě nosíme, jak prodáváme a kupujeme, jak se vyjadřujeme… a jak to všechno souvisí s krajinou a podnebím, ve kterém žijeme.

Víte například, že v Čechách je po celý rok modré světlo? Většinu roku se díváme na svět přes šedomodrý filtr. V našem světle vypadají věci jinak než na jihu Evropy a jinak než v Africe. V našem podnebí vypadají věci, které si člověk přivezl z dovolené – barevné šaty a šály – jako kýč. Pokud přijmeme, že kýč je skutečnost vytržená z kontextu, uvědomíme si, že globalizace je hromadné vyrábění kýčů. Dívám se do zrcadla na své šedomodré oči a vidím, že ty oči jsou odtud, že se sem hodí, že prozrazují můj evropský původ. Dívám se do stejně barevných očí našeho syna a musím se smát.

A tak i tentokrát mě vytáhly z bryndy kulturního přemostění písničky. Přezpívala jsem je všechny… od lidovek přes Jarka Nohavicu až po Dvořáka a Janáčka. Písničky totiž mají kouzelnou moc uklidit nám v duši. A tak vás vyzývám v rámci jarního úklidu – pojďme si zpívat, udělejme si velký úklid v duši.