Zpověď účastnice výcviku Autentické dialogy

Balada o červeném nosu a smutné židli od Ivany Svobodové Vychodilové (www.ivanasvobodova.com)

Cinknutí tibetské misky a rozbušení srdce.

Těžký to přiznat, ale mám strach. Nechce se mi, ale nemůžu tady stát věčně. Přece nejsem srab! Musím to dokázat sobě i ostatním. Dodám si odvahu a vycházím z přítmí zákulisí do světla. Pod svýma nohama cítím povrzávání dřeva.

Je to sice jen pár kroků, ale i tak mě stojí velké úsilí je udělat. Pohledem fixuju svůj jediný pevný záchytný bod – židli stojící uprostřed místnosti. Na okamžik mě přepadne pocit, že je to židle pro odsouzence, ale v tu chvíli je to můj jediný spojenec.

Konečně. Můžu se posadit.

Rozostřeně zazírám před sebe, ještě si zvykající na ostré světlo. V řadě přede mnou sedí asi 10 lidí. Všechny je už nějakou chvíli celkem důvěrně znám, ale v tenhle moment z nich ta vzdálenost bůhvíproč dělá moje soupeře, oponenty, soudce.

No, nějak to vydržím. Usmívám se. I přes napětí v ramenou. Ruce položené na stehnech se mi chvějí. Dřevo opěradla se mi nepříjemně zarývá do zad. Neklidně se zavrtím v marném pokusu najít pohodlnější polohu.

Cítím se jako motýl přišpendlený pod sklem, za kterým se tlačí zvědaví návštěvníci. Ale nemyslete si, nedám se zadarmo, pomyslím si vzpurně.

Jsem v pohodě.

I přes tlak na hrudi, který mi nedovoluje pořádně se nadechnout, se v židli sesunu níž a natáhnu nohy. Zavrzání židle na okamžik úlevně protne až strašidelný ticho. Očima pomalu přeskakuju z jednoho na druhého.

Týjo, Adam se tváří pěkně divně. Na chvíli mě to pobaví… než mi dojde, že tím pádem já asi musím vypadat jako pěknej tragéd.

Fuj!

Radši se podívám vedle – hele Martina. Úsměv, který si zatím držím silou vůle, se mi trochu roztřese. Vždyť ona vypadá, jako by mě chtěla jít obejmout nebo co.

Rychle uteču očima doleva, ale to jsem si taky nepomohla. Tam totiž sedí Magdalena.

Tělo soustředěně předkloněné dopředu, zírá na mě očima doširoka rozevřenýma, ústa trochu otevřená… Co to má jako bejt???? Znervózním, a rozstřesu se o trochu víc. Udržet úsměv je čím dál těžší. Ale ne, dám to, jsem v POHODĚ!

Ticho je skoro nesnesitelné. Cítím nutkání podrbat se, všechno mě jakoby svědí. Nervozita mě začne dusit. Ve vzduchu visí napětí a stupňuje se očekávání.

Tak jo, co bych mohla zkusit? Jak z toho sevření ven? Jakže to říkala Sylvie? Počítat skvrny na zdi? To je dobrej nápad, jdu na to!

Hele, ta zeď je fakt zajímavá! To půjde.. Chvíli mám pocit, že mám vyhráno…

Moje oči při putování po stěně narazily na prostor mezi Adamovou a Martininou hlavou – co to je jako za mezeru??

A kurva! To ne!

NE NE NE NE NE!!!!!

Že jsem totálně v prdeli mi dojde, kdy se moje oči dotknou prázdný židle.

PRÁZDNÁ ŽIDLE!!!

Ten pohled mě takovým způsobem šokoval, že v tu chvíli už nedokážu zadržet slanou vodu, která si i přesto, že okamžitě zavírám oči a koušu se do rtů, začíná okamžitě razit cestu ven.

JÁ NECHCI, abyste mě viděli brečet!!!! Ježíš, to je TAK TRAPNÝ!!!!!!

Třesu se a i když se snažím veškerou vůlí a silou ovládat, je to marný. Slzy už tečou i zpod zavřených víček, razí si cestu po tvářích a přehoupávají se přes gumičku, kterou mám na nose připevněný klaunský červený nos. Cítím obrovskou zoufalou prázdnotu – jako bych se pohybovala v obrovský černý díře, která nemá ani dno natož pak ukazatel s nápisem „nouzový východ“…. Skoro čekám, kdy se mi začne někdo smát, ale pořád slyším jen hrobový ticho.

Pokusím se o hlubší nádech. Kupodivu se mi trochu uvolní hrudník. Polknu. Zamrkám s hlavou otočenou vzhůru. Pomalu otevřu oči, pohled zapíchnutý kamsi do trámu s barevnými žárovkami. Napadne mě, co si asi o mně ty žárovky myslí. Ta myšlenka mě nečekaně pobaví. Nálada uvnitř černý díry vybledne do trochu světlejší šedi….

Už nebrečím.

Pomalu a opatrně se odvážím podívat se do tváří ostatním.

Pozvolna kloužu očima zleva doprava.

Jirka, Magdalena, Jana, Michal, Claudie, Pavla, Maruška, Adam… pohledem se prázdné židle ani nedotýkám … Martina, Sylvia, Hanka…

Ve chvíli, kdy jim čtu z tváří jejich vzkazy ke mně, je to jako bych se probudila. Lidi, to jste ještě nikdy nikoho neviděli brečet? Vzpamatujte se!! Tolik soucitu mě může zabít!! Nechte si ho od cesty! A proč jste v takový depce? Klídek, já budu v pohodě.

V tu chvíli cítím i blbou zodpovědnost za to, že jsem je uvrhla do tak bídního stavu, kterej si nuceně prožili všichni se mnou. Paradoxně mě nejvíc uklidní a ukotví v sobě právě tahle myšlenka.

Dívám se mírně před sebe, na ně, trochu i s prosbou v očích směrem ke Claudii, která odměřuje můj čas, aby už to skončila. Ta si mě chvíli ještě měří, ale nakonec se nade mnou slituje a já spíš ucítím než uslyším úlevné cinknutí paličky o misku.

Opět už s úsměvem a klidem vstanu, odejdu za zákulisí, kde si stáhnu klaunovský nos, utírám zaschlou sůl z tváří, prsty projedu vlasy, zatímco z vedlejší místnosti slyším potlesk. Mám to za sebou.

Znovu se nadechnu a teď už bez větší trémy se vracím zpátky, sedám se na židli, přičemž pohledy a gesty děkuju všem.

Nálada v místnosti se změnila.

Napětí je pryč.

Oteplilo se a…

už můžeme všichni dýchat.

_____________________________________________________________________________________________

Mluvím o svém zážitku a dostávám od skupiny zpětnou vazbu. Adam podotkne, že židle, která způsobila prolomení mého sebeovládání, je ta, na které jsem předtím seděla. Překvapí mě, že když to řekl, vlastně jsem to asi celou dobu věděla. Během mojí „samoty“ jsem v ní ale viděla spíš symbol něčeho, co jsem prožila a s čím jsem se nevyrovnala. Dřímalo to relativně kousek pod povrchem. Ať už to byla smrt mého táty, nepříjemný rozchod, vzpomínka na šikanu ve školce, nějaký jiný zapomenutý a nezpracovaný negativní zážitek, pocit osamění, vyčlenění….. Magdalena mi říká, že jí to přišlo jako napínavej příběh, kde byl začátek, průběh i konec. Něco jako cesta a vnitřní proces transformace. Jsem ráda, že to říká. Připadám si teď o trochu víc jako hrdinka ,-))

Díky možnosti vyzkoušet si, co to znamená být sama se sebou, jsem si uvědomila, že v slzách a emocích je moje největší slabost a zároveň i síla. Obojí nechávám přijít relativně snadno, ale když se jim nebráním, dám jim volný průchod, rychle vyrovnám vnitřní přetlak, odstraním napětí a můžu se zase volně nadechnout.. A hned potom se dostaví úleva, pochopení, smíření a klid.

Ještě jednou všem ze skupiny děkuju, že v tom byli se mnou a podrželi mě.

Vracím se zpátky na svoje místo a Martina mě pevně objímá. Je trochu jako moje máma. Taky ji úlevně obejmu. Už je mi dobře.

Konečně je tady pauza na oběd. Najednou mám nevím proč obrovský hlad ,-))

Originál článku naleznete zde