Dokážu zůstat sám sebou?

,,Už lezu sám sobě na nervy tím, jak jsem pořád milý. Už nechci neustále jen chápat a vyhovět své partnerce… Jenže nemám rád konflikty. Nedokážu snést pocit, že bych zkazil klid a pohodu,” téměř šeptá David.

Se svými problémy se David potýká doslova každý den.  Snaží se být sám sebou, jenže jak se začne blížit konflikt s partnerkou, začne se bát. „Bojím se, že ji zraním nebo že zraní ona mě, že ji ztratím, často raději klamu a už předem mám výčitky svědomí. Mám pocit, jakoby mi můj vnitřní hlas říkal: tohle nedělej, tohle neříkej.“

 

Kultura vyměňování?

Žijeme v době plné možností. Máme dokonce k dispozici tolik variant, že svoboda volby, která se před námi otevírá, se sama o sobě stává určitou pastí a rozhodování se stalo jedním z obrovských stresorů. Čím přesněji se známe, tím přesněji dokážeme mezi jednotlivými možnostmi volit. Otázka je pak jednoduchá: Jak se cítím s tímto partnerem? Pokud nám nevyhovuje, hledáme si jiného, podobně jako kupujeme novou věc, když ta stará přestane fungovat. Žijeme v kultuře vyměňování, a pokud necestujeme mimo euroamerickou kulturu, považujeme tento stereotyp za normu.

V zemích, kde se sňatky uzavírají na základě dohody rodičů, např. v Indii, je váš sňatek domluven chvíli po vašem narození. Nejde tedy o to, nalézt toho pravého, a pokud se onen původně pravý ukáže jako nepravý, rychle jej vyměnit. V Indii jde o to naučit se milovat toho, kdo vám byl vybrán, budovat s ním vztah, pracovat na společném soužití. Vztah je od začátku chápán jako práce. Tento vztah je obnovován, opravován, opečováván. Pokud se v chudých zemích opotřebuje či rozbije nějaká věc, není snadné jít a koupit novou, proto se věci opravují, aby vydržely co nejdéle.

Je dobré si uvědomovat náš kulturní kontext, protože pak víme, že svoboda, kterou zažíváme, je vykoupena zodpovědností. Pokud se dostaneme k tématu svoboda a společné soužití, hovoříme vždy o hranicích.

 

Hranice ve světě i ve vztahu

Na fyzické úrovni můžeme hranice snadno vidět: ploty, označené pozemky, cedule, které značí města, hradní příkopy, ostnaté dráty nebo obrubníky, to vše jsou hranice. Mají různé podoby a nesou jasné sdělení. Označují něco, co je uvnitř a vydělují ho z toho, co je kolem. Vlastník pozemku je vždy právně zodpovědný za to, co se na jeho pozemku děje. V nehmotném světě jsou hranice stejně skutečné a stejně důležité, přestože nejsou na první pohled tak jasně patrné.

Hranice definují, kým jsme a kým nejsme. Když se lidé seznamují, rádi hovoří o tom, co jim chutná a co ne, co dělají rádi, co ne, kdo se jim líbí a kdo ne atp. Vymezujeme tak naše území – tohle jsme my.

Představte si, že vám někdo zadá, abyste se mu postarali o pozemek. Neposkytne vám žádné prostředky k ochraně a neukáže vám přesné hranice. Oznámí vám, že jste plně odpovědní za to, co se po dobu, kdy pozemek spravujete, bude dít. Taková situace je jistě matoucí a nebezpečná. Podobně je to s naším životem. Pokud se nenaučíme, jakým způsobem o sebe a o své území pečovat a jak je chránit, zákonitě se s tímto tématem setkáme ve vztahu. Jedna stará anekdota vypráví: „Co se stane, když se potká člověk, který neustále pomáhá druhým, se sobcem, který rád ovládá ostatní? Odpovědí je: Vezmou se.“ Tato anekdota krásně líčí dva základní problémy s hranicemi ve vztahu. Poruchou hranic trpí lidé povolní stejně jako manipulující jedinci.

• Povolní lidé

jsou ochotni souhlasit s tím, když se k nim druhý nechová s úctou. Nedokážou rozeznat svoje hranice, proto často nerozpoznají ani situaci, kdy někdo hrubě vstoupí na jejich území. V materiálním světě bychom si mohli představit tank, který jim válcuje zahradu. Povolní lidé místo, aby se ohradili, přemýšlejí, proč se tank na jejich pozemku objevil, jak to s nimi souvisí a co udělali špatně. Mají chronickou potřebu sebeobviňování. Výčitky svědomí jsou věrnými průvodkyněmi jejich života. Bojí se vyhodit tank ze svého pozemku, protože by je mohly přepadnout ještě větší pocity viny, jestli jednali správně.

Mají neurčité a nezřetelné hranice. Neumějí se sami za sebe postavit. Namísto aby se v konfliktu vcítili do sebe, přehlíží své pocity a vciťují se do partnera. Jsou schopni předstírat, že mají rádi tytéž filmy, hudbu, restaurace jako druzí. Tím, že nedokážou rozpoznat narušování vlastních hranic, často žijí v jednoznačně nevýhodných, nebo dokonce nebezpečných vztazích. Neumějí říct druhým ne. Mají sklony k přehnaně kritickému hodnocení sebe sama.

• Manipulující a agresivní jedinci

nerespektují hranice druhých. Nenaslouchají jim, vidí pouze vlastní potřeby. Mohou být slovně, v extrémním případě také fyzicky hrubí. Žijí ve světě ANO, kde není místo pro NE někoho jiného. Jsou oním tankem na pozemku partnera. Je celkem jedno, zda jde o partnera obchodního nebo o soukromý vztah. Chtějí přimět druhého ke změně, přizpůsobit svět vlastní představě o tom, jak by se mělo žít. Snaží se přesvědčit druhého, aby vyšel ze svých hranic. Nepřímo upravují okolnosti ve svůj prospěch a užívají sdělení, která budí pocity viny.

David spadá do kategorie povolných lidí, kteří se snaží vyhovět druhým a držet s nimi krok i za cenu popření sebe sama. Jak k tomu vlastně došlo?

 

Nesvalujte celý život vinu na rodiče

Hranice se nedědí, ale tvoří. Jejich základ budujeme již v raném dětství. Přílišné rozmazlování, ani přehnaně přísná výchova dítěti nakonec udělají špatnou službu. Během svého povídání to odhalil i David. Jeho velmi přísní a nároční rodiče ho vedli k disciplíně a poslušnosti za všech okolností. Nejčastější věta, kterou v dětství slyšel, byla: „Budeš na slovo poslouchat, to ti povídám.” Naučil se, že emoce jako zlost nebo smutek do společnosti nepatří. „Přestaň tu vřískat, mazej do svýho pokoje a vrať se, až budeš zase normální.” To byla druhá nejčastější věta, kterou slyšel. Neexistovalo, že by se vůči rodičům vymezil, naučil se tedy vyhovět. Pokud zjistil, že jejich nárokům není schopen dostát, klamal. Když mi o tom vyprávěl, cítila jsem hluboký soucit s tím malým chlapcem. Ale může dnes David vinit svoje rodiče, že ho špatně vychovali?

Když bychom věřili, že ano, bude to vynikající ukázka překročení hranice. Jeho rodiče dělali ve své době patrně to nejlepší, co uměli. Snažili se dobře vychovat svého syna. Pravděpodobně opakovali přístup, ve kterém byli sami vychováni. Svůj úkol „vychovat dítě“, dávno splnili. Dnes je samozřejmě Davidova zodpovědnost, aby ve svých třiceti pěti letech zpracoval zranění z dětství. Je skvělé, že tuto zodpovědnost přijal a rozhodl se na sobě aktivně pracovat. Je to vynikající nejen pro něj a jeho zdravé vztahy, ale i proto, aby jednou dokázal předat vědomí hranic svým dětem.

 

Proč je být sám sebou umění?

Denně jsme zasaženi palbou reklamních sdělení, jež nám předkládají, jak máme žít, co nás učiní zdravějšími, šťastnějšími, společensky váženými. Od velmi útlého věku jsme podrobeni diktátu, co je a co není  ,,in, cool, free…” Skrze media jsme dokonce manipulováni ohledně toho, co znamená emoce jako radost nebo štěstí.  Jsme vedeni k tomu, co je správné, z čeho se máme radovat, co nás má bavit. Není tedy divu, že když dospějeme, máme v tom, kdo jsme a co máme rádi, celkem zmatek. Jinými slovy být sám sebou by se dalo nazvat uměním naslouchat si, chápat sám sebe. Teprve když budeme rozumět sami sobě, můžeme rozumět druhým. Být sám sebou znamená cítit se se sebou dobře.  Být si sebe vědom. Vědět o vlastních možnostech i limitech. Uvědomovat si, kde začíná a končí moje zodpovědnost. Být napojený na své nejvnitřnější já.  Pokud sami sebe neznáme, pokud nemáme čas reflektovat naší zkušenost, vyplýtváme spoustu času, energie a peněz. Ve skutečnosti utratíme daleko víc peněz, než kdybychom si zaplatili nejdražšího kouče, který by nám pomohl vlastní odpovědi najít.

Než se naučíme říkat ne a dělat kompromisy, při nichž nebudeme mít nepříjemný pocit, že jsme na svůj názor a své potřeby úplně rezignovali, potřebujeme sami sebe lépe poznat. Proto vám nabízíme pět tipů, jak můžete teď hned začít pracovat na sebepoznání, i když zrovna nemáte peníze na kouče.  Jediné, co budete potřebovat, je trochu času a možnost psát. A k umění říkat ne se dostaneme v příští části našeho seriálu.

 

5 tipů, jak samostatně pracovat na sebepoznání

Koučování poskytuje mnoho nástrojů k přesnějšímu porozumění sebe sama. Je skvělé mít podporu zkušeného kouče, na mnohých věcech ale můžete pracovat úplně sami. Zkuste si zaznamenávat své postřehy a nápady po dobu jednoho měsíce. Za delší čas, po půl roce či po roce se k nim můžete vrátit a znovu si je pročíst.

1. Tři věci, za které jsem vděčný
   Každodenní večerní zápis tří věcí, za které jsem vděčný, nejen navyšuje pocit osobního štěstí, ale zároveň dlouhodobě ukazuje, co mě těší a naplňuje. Po měsíci budete mít slušnou zásobu „důkazů“ o tom, co dobrého nebo užitečného se vám každý den přihodilo.
2. Ranní nebo večerní stránka – každý den ráno nebo večer můžete napsat jednu necenzurovanou stránku vlastního textu. Psaní textů sloužilo jako nástroj sebepoznání už v antice. Byla to základní metoda, která lidi učila přemýšlet o světě a formulovat vlastní myšlenky do slov. Psaní bylo zároveň základem rétoriky.
3. Sebekoučovací karty
   Karty, které koupíte v knihkupectví, vám kladou inspirativní otázky, na které můžete odpovídat. Nejúčinnější je opět odpovědi zapisovat.
4. Osobní inventura
   Sepište všechna vaše přání, největší obavy, nejhezčí události, nejobtížnější životní události, které jste dokázal/a zvládnout. U náročných životních událostí zapište, díky čemu jste je dokázali zvládnout. Zaznamenejte si i to, co vám dělá radost. Co vás baví? Co vás bavilo v dětství? Chvíle, kdy je vám opravdu dobře…
5. Krátký sebekoučovací dotazník
   Tři hodnoty, kterých si vážím, jsou…
   Tři věci, které mi dělaly v dětství největší radost…
   Tři oblasti, ve kterých jsem opravdu dobrý…
   Tři lidi z mého okolí, kterých si opravdu cením…
   Jaké jsou schopnosti těchto tří lidí…