Jak nalézt toho pravého

Jak mám poznat tu pravou, když seznamování je pořád dokola to samé? Prvního půl roku je to jako filmový trailer, jednoduše sestřih „the best of“ –  je upravená, usměvavá, směje se mým vtipům a navíc vaří a peče. A pak je z ní najednou protivná a vyčítavá holka v teplácích…

 

Režisér Jakub se opřel do křesla pohodlněji a čekal, co já na to. Musela jsem se smát. Jeho příměr s trailerem mě odzbrojil. Hodně ráda bych nezklamala jeho důvěru a poskytla mu jednoduchý návod, recept, jak se účinně seznámit. Nemám však nic takového k dispozici. Seznamování je situace, ve které potřebujeme zkombinovat moudrost mysli s hloubkou našeho srdce. Jak tedy jít štěstí naproti?

 

Zatěžkávací zkouška

Jakým způsobem můžete prověřit, zda je trailer jenom podařenou reklamou na druhořadý film, anebo jestli jde o film skutečně hodnotný? V tomto případě se stačí podívat na náhodně vybraných deset minut děje a hned budete vědět víc. Jak to bude vypadat, pokud Jakubovou metaforou posuzujeme vztahy v reálném životě? Ve chvíli, kdy si chceme vytvořit představu o tom, jak vypadá náš vztah ve skutečnosti, bychom se měli vyhnout ,,efektu traileru“ a uměle navodit nepohodlné podmínky.

Vezměte svého nového partnera na měsíc s batohem do divočiny, nebo ho vystavte nějaké neočekávané situaci.  Vyjet do hor, kde jsme oba unavení, hladoví, nemáme se kde umýt, zastihne nás bouřka a nemůžeme najít cestu zpět, je vynikající šancí na odhalení, komu že to vlastně chceme odevzdat své srdce. Také cesta k babičce, o kterou je nutno pečovat, nebo setkání s vaším duševně nemocným příbuzným mohou v rychlosti odhalit více o tom, nakolik je nový vztah perspektivní.

I vy se můžete novému partnerovi ukázakat v reálném světle. Když se totiž snažíme vyvolat dojem dokonalou postavou, světáckým vystupováním nebo mrkat prodlouženými řasami, s tím, koho bychom si jako partnera představovali, se ve skutečnosti často mineme. Hledáme-li opravdu dlouhodobý vztah, je vždy jednoduší, aby partner nečekaně objevil, že se z ošklivého káčátka vyklubala spanilá labuť, než aby tomu bylo naopak a krásná labuť se po čase proměnila v hloupou husu.

 

Od ideálu na pevnou zem

Přestože neexistuje zaručený recept na to, jak a kde najít partnera, určitě pomůže, pokud si uděláme konkrétnější představu, koho vlastně chceme. Pokud otázku, jaký by měl ideální partner být, položím klientům, často mi odvětí, že nad tím nepřemýšleli, že by prostě chtěli partnera, který se k nim „ hodí“. Abychom to mohli posoudit, potřebujeme nejprve vědět hodně o tom, kdo jsme my, jaká jsou naše přání, naše tužby, tajné sny a obavy… První fází je tedy mít představu o sobě, o tom, kdo jsem, co chci, co mohu ve vztahu nabídnout a poskytnout. A následně potřebuji pojmenovat, za jakým účelem vlastně hledám vztah, jakou má mít v mém životě roli. A formulovat základní představa o tom, koho chci. Hledám životního partnera, milence nebo dárce spermií?

Ve chvíli, kdy máme jasno v tom, koho vlastně chceme, vykreslili jsme pro sebe obraz ideálu. Teď se potřebujeme dostat zpět nohama na zem. K tomu dobře slouží koučovací technika ,,musí, může, nesmí”. Po té, co jste sepsali vlastnosti vašeho vysněného partnera, rozdělte je na ty, které partner či partnerka mít musí, a na ty, které mít může. Z obou vyberte pět nejdůležitějších. Pak ještě přidejte pět vlastností, které váš osudový partner v žádném případě mít nesmí.

 

Seznamování chce čas

Často mi klienti vyprávějí o tom, jak nemohou nikoho potkat. Dovolávají se mého souhlasu s prohlášeními typu: muži jsou všichni stejní nebo ženě se nezavděčíš. Během praxe jsem však přišla na zajímavou věc! Když se s tímto typem klientů bavím o tom, kolik možností a času, ve kterém by mohli potkat případného partnera, mají k dispozici, rozpačitě se smějí a říkají, že na to žádný čas vlastně vyhrazený nemají.

První je vůbec rozhodnutí, že jsem připravený pro život v páru, že partnera chci. V tom případě potřebuji mít také čas a prostor na to, abych vůbec vytvořila pro setkání příležitost. Pokud víte, s kým byste chtěli život trávit, usnadní se vám také pohled na to, kdy a kde byste někoho takového mohli potkat.

Je ve vašem okolí nějaký pár, který má podle vás již řadu let podařený vztah? Zajímejte se o to, jak a kde se seznámili. Nechte se jejich příkladem inspirovat.

Ať jste sebezamilovanější, nezůstávejte pořád jen spolu.  O samotě nemáte šanci dozvědět se celou řadu podstatných informací. Jak jsou na tom vztahově jeho rodiče? Jak se chová partnerův otec k matce? Jestlipak má vaše vyvolená hezký vztah se svými sourozenci? Má partner skutečné přátele, nebo je obklopen podivnými známými a kamarádíčky? Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme dobrovolně, říká se – a proto nám mohou mnohé napovědět.

 

Jak vybírat poučeněji?

Je dokázáno, že lidé mají tendenci ve vztazích opakovat pořád dokola ty samé scénáře, protože si hledají typově podobné partnery. Nejlepší rada, kterou se po sérii nevydařených vztahových pokusů můžete řídit, je rada mojí zkušené kolegyně, psycholožky Elišky Berkové: Když přijdete do místnosti, rozhlédněte se, a toho člověka, který vás v davu okamžitě zaujal, cíleně ignorujte. Zkuste navázat kontakt s někým úplně jiným. Dáte sami sobě šanci poznat i jiného, možná  zajímavějšího člověka.

 

Klam partnerské kompatibility

Co to vůbec znamená, že se k nám někdo hodí? Hledáme osobu, s níž máme od začátku pocit, jako bychom se s ní znali už dávno. Pro takovou osobu je v angličtině označení soulmate. S tímto člověkem zažíváme pocity hluboké a přirozené sounáležitosti, což zahrnuje podobnost, romantiku, přátelství, vášeň, sexuální přitažlivost, intimitu, spiritualitu a vzájemné doplnění jeden druhého.

Co ale ve skutečnosti víme o tom, kdo se k nám hodí? Psycholog Hudson z Texaské univerzity provedl velmi zajímavý výzkum na téma partnerské kompatibility. Srovnával úroveň spokojenosti a štěstí v manželstvích, která byla rodiči předem dohodnutá (např. v Indii) s euroamerickým modelem, kdy si partnera vybíráme sami. Ukázalo se, že partneři v rodiči dohodnutých manželstvích byli o něco spokojenější než partneři, kteří si vybrali manžela či manželku dobrovolně. Dále studie ukázaly, že z hlediska tzv. objektivní kompatibility (testovaly se zájmy, podobnost povah atd.) nebyl žádný rozdíl mezi páry, které žijí ve spokojeném partnerství, a mezi těmi, kdo jsou spolu nešťastní. Jinými slovy to, jak se k sobě lidé hodí, nebo nehodí z objektivního hlediska, nevytváří rozdíl mezi šťastným a nešťastným párem. Rozdíl byl však v jejich přístupu. Partneři, kteří žili ve vřelých a naplněných vztazích tvrdili, že neřeší, zda se k sobě hodí, ale vědomě vytvářejí takové prostředí, aby se jeden ke druhému hodili. Nejde tedy o jejich vzájemnou slučitelnost, spojitelnost či podobnost, ale o společnou a vědomou práci. Zatímco partneři z ,,nešťastných“ párů často považovali právě faktor kompatibility za vysoce důležitou hodnotu. Jednoduše si mysleli, že jejich partnerství není šťastné, protože se k druhému nehodí. Z toho vyplývá, že ten, kdo je v partnerství nespokojený, přirozeně viní kompatibilitu.

Podobně hovoří i studie amerického psychologa Gottmana. O trvání vztahů podle něj nejvíc rozhodují následující faktory: zda se pár společně zaměřuje na budování něčeho smysluplného ( společný podnik, výchova dětí…), zda spolu komunikuje, jak na sebe navzájem reaguje, jak umí společně vztah vytvářet. Rozhodující je, jak zvládá obyčejnou denní rutinu. Pokud tedy chcete nalézt lásku a najít tu správnou osobu, nezapomeňte, že jste to vy, kdo kompatibilitu ve vztahu vytváří. Ráda bych v této souvislosti připomněla slova mého oblíbeného autora Ericha Fromma: ,,Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak opak je pravdou, láska znamená milovat.”