Martin a Denisa přišli na první sezení vysloveně rozhádaní.  „Nikdy mě nenechá domluvit, já jsem snad jedinou věc, za těch třicet let, co jsme spolu, nedořekl do konce,” rozčiluje se Martin. Denisa se nervózně usmívá. Čeká na manželovo nadechnutí a hned spouští: „Mě by tedy zajímalo, jestli se dá s naším vztahem ještě něco dělat, nebo jestli bychom prostě měli jít od sebe.”  

 

Sotva jeden začne mluvit, druhý do něj šťouchne, postrkují se jako děti a největší radost mají, pokud mohou toho druhého usadit: „Ticho, teď mluví Magdalena.” Prvních pár minut si připadám spíše jako rozhodčí, pak se situace zklidňuje. Tito lidé se už nejmíň dvacet osm let navzájem neposlouchají.

 

Jak k tomu došlo?

Začalo to v okamžiku, kdy se jim narodil první syn a oni si namísto slov lásky a komplimentů začali vyměňovat výčitky.  „Řekl si, že přijdeš v sedm. Podívej se, kolik je hodin!“ „Budeš v tý koupelně ještě dlouho?” „Nemůžeš dát nádobí rovnou do myčky?” Sloveso naslouchat se tehdy pro ně proměnilo v „naslouchat výčitkám”, a tak se raději přestali poslouchat úplně.  Jako televize, která vás začne obtěžovat hlasitými reklamami, a vy ji prostě vypnete. První polovinu sezení vypadají jako dva vysypané pytle, které se dlouhou řadu let plnily pocity vzájemných křivd. Paradoxem je, že zatímco Martinova největší výčitka je: nikdy mě neposlouchá, Denisa zas nejvíc lituje toho, že si s ní Martin nepovídá. Když si to uvědomí, začnou se tomu společně smát. Následně jim vysvětlím, že zatím oba mluvili jenom o tom, co nechtějí, co jim ve vztahu vadí  a poprosím je o to, aby se na chvíli zamysleli a napsali, jak by si společný vztah představovali, co by si od druhého přáli. Požádám je o komunikační cvičení: spočívá v tom, že jeden hovoří pět minut a druhý co nejpečlivěji naslouchá, mlčí, nevyjadřuje se. Pouze druhého upřímným zájmem povzbuzuje, aby hovořil. Dalších pět minut mluví druhý z páru, a tak se jejich pětiminutové monology třikrát vystřídají.

„To mě nikdy nenapadlo, že bys něco takového chtěla.“ „Nikdy si nic neříkal,” zní jejich překvapené reakce, když nadejde prostor k tomu, aby okomentovali to, co slyšeli. Cvičení třikrát pět minut, cvičení na hluboké naslouchání, jim zadávám i na doma. Denisa s Martinem odcházejí s tím, že budou naslouchání trénovat denně.

 

Proč se zabývat nasloucháním?

Pokud se naučíme druhým věnovat dostatečný prostor, otevře se nám úplně nová dimenze vztahů.  „Opravdové hluboké a citlivé naslouchání je jednou z nejmocnějších sil osobního rozvoje člověka,” řekl psycholog Carl Rogers. Naslouchání má moc zvýšit sebevědomí člověka, se kterým hovoříme. Pokud budete skutečně naslouchat vašemu partnerovi, bude se cítit milován a respektován.

Problém s hlubším nasloucháním má většina z nás už od dětství. Komunikace zahrnuje dva základní principy: dovednost srozumitelně se vyjádřit a dovednost naslouchat, jinými slovy komunikace zahrnuje vysílání a přijímání informací. Rodiče nás učí mluvit, vyjadřovat se, učí nás nejprve jednotlivá slova, potom věty a nakonec celá sdělení. Naslouchat nás nejčastěji učí vlastním příkladem. Je jen málo jedinců, kteří měli to štěstí, že se jejich rodiče zastavili a opravdu poctivě naslouchali, o čem dítě mluví. Většinou rodiče dělají několik věcí najednou a nejsou tak příliš dobrým vzorem toho, co přesně znamená naslouchat druhému.

 

Co znamená aktivní naslouchání?

Aktivní naslouchání není mlčení. Je to plně přítomné vnímání druhého. Ladění se na něj. Pozorné napojení na jeho prožívání. Přijaté pozvání k účasti na příběhu našeho partnera. Půjdete-li na kurz komunikace, naslouchání bude pravděpodobně první dovednost, na které budete pracovat.

Naučíte se tak základní fáze :

• První fází je povzbuzení k rozhovoru.
  Pokud máte možnost, vytvořte podmínky pro rozhovor. Jestli rádi hovoříte nad pivem, vínem, čajem nebo kávou, využijte nápoj coby součást rituálu vašich rozhovorů.  Upřímným zájmem povzbuďte partnera k tomu, aby hovořil. Vyberte tedy prostředí, kde budete co nejméně rušeni a eliminujte nepohodlí a další vnější překážky společného dialogu. K tomu, abyste druhému dodali odvahy hovořit, můžete využít například otázky: Jak to tedy vlastně bylo? Co přesně se stalo?
• Další fází je zrcadlení.
  Jde o techniku, která otevírá dveře k pocitům druhého. Stejnými nebo podobnými slovy zopakujeme to, co slyšíme… Zrcadlení nám skýtá možnost ověřit, zda jsme rozuměli. Dává nám prostor myšlenky zpracovat a pomáhá partnerovi nahlas si uvědomit, co vlastně říká. Můžete využít věty typu: Takže ty bys byl rád… Jestli tomu dobře rozumím… Pokud jsem tě pochopila… apod.
• Další fází aktivního naslouchání je zrcadlení pocitů.
  V této fázi nemluvíte o tom, co jste slyšeli obsahově, ale reflektujete partnerovy pocity. Můžete využít věty typu: To tě muselo pěkně naštvat…  Vidím, že je ti to opravdu líto,… Umím si představit, jak moc tě to zasáhlo…
• Nutnou součástí aktivního naslouchání je závěrečné shrnutí.
  Ve shrnutí znovu ověřujete, že jste daný problém pochopili. Např.:  Jestli tomu dobře rozumím…

Co ale dělat v případě, že na dlouhé povídání opravdu nemáte čas? Kupříkladu jste účetní, do zítra musíte odevzdat daňová přiznání a vaše partnerka si přijde popovídat. Je dobré partnerovi vysvětlit, v jaké jste situaci. Např. jsem nervózní, protože se obávám, že nestihnu dodělat daňová přiznání. Ty jsi ale u mě vždy na prvním místě. Jestli je to pro tebe v pořádku, popovídáme si o tom teď třeba dvacet minut a pak to probereme zítra večer, až se ti budu moci doopravdy věnovat.

 

Proč je naslouchání uměním?

Co je vlastně na naslouchání tak obtížného? Proč místo skutečného naslouchání druhým radíme, chrlíme na ně otázky, analyzujeme nebo bagatelizujeme jejich trápení? Pojďme se společně podívat na nejčastější překážky, se kterými se setkáváme, přestože máme upřímnou snahu opravdově naslouchat.

 

Od upřímného naslouchání nás mohou často oddělovat vnější překážky jako zvonění telefonů, hádky dětí, maily, facebook atd. Daleko zákeřnější jsou však naše vnitřní bariéry. První výzva spočívá už v tom, že myslíme daleko rychleji, než dokážeme hovořit, to znamená, že pokud chceme druhému naslouchat, potřebujeme naše myšlení vědomě usměrňovat.

Slovo samotné není nikdy schopno pojmout obsah naší duše. Je to symbol, souhrnné označení, které nedokáže pojmout šíři našich emocí, myšlenek, zkušeností. Když vezmeme například slovo stůl, každý si představíme podle životních zkušeností a aktuální situace jiný stůl. Můžeme mít na mysli jídelní stůl, pracovní, zahradní, dětský ap. Což teprve abstraktní pojmy jako láska, vina, odpuštění… Stejně jako naše jméno slouží k označení naší osoby, ale není námi, tak také slova jsou pouze jména, značky pro věci, jevy a pocity. Právě proto, že slova jsou pouhé symboly, je velmi důležité zároveň vnímat i to, co je za nimi.

Jinou vnitřní překážkou je skutečnost, že většinou neposloucháme se záměrem porozumět druhému, ale odpovědět mu. Vnášíme do rozhovoru naše vlastní zážitky a zkušenosti a je přirozené, že se o ně chceme podělit, zvláště pokud jde o téma, ke kterému máme tolik co říct.

Smutnou pravdou je, že nejméně nasloucháme těm, kteří jsou nám nejblíž, našim partnerům. Uvědomme si, jak moc jsme ochotní přemýšlet nad našimi zákazníky: co si přejí, co potřebují, co vlastně hledají… Jak dobře dokážeme naslouchat našim obchodním partnerům. Našim životním protějškům většinou nenasloucháme proto, že máme pocit, že se dobře známe a stejně víme, co nám chce ten druhý říct, že víme, jak a o čem uvažuje. Tady ale pozor! Jde o jednu z největších pastí ve vztazích. Je důležité uvědomovat si, že se měníme, učíme, dospíváme a rozvíjíme, stejně jako náš partner. Můžeme mít dvacetiletý vztah, ale pokud nebudeme vnímaví a pozorní k tomu, co druhý slovy a skutky vyjadřuje, může se nám stát, že se po letech probudíme vedle úplně cizího člověka. Vždy nabádám klienty, aby každý den přistupovali k partnerovi s tím, že dnes se budí vedle trochu jiného člověka.

 

Kde všude můžeme trénovat naslouchání?

Naslouchání můžeme trénovat nejen v přímém kontaktu s druhými lidmi. Jak už jsem psala naše myšlení je daleko rychlejší než naše schopnost hovořit, k naslouchání tedy potřebujeme ztišení našich myšlenek. To můžeme trénovat prakticky kdekoliv. Jakmile čekáme ve frontě, procházíme se venku, stojíme na zastávce anebo v dopravní zácpě, všude můžeme trénovat ztišení a zklidnění toku našich myšlenek. Jedna z nejjednodušších metod je nejprve začít pozorovat vlastní dech, všimnout si nádechu a výdechu a prohloubit je. Dál si můžeme představit prostor jeviště, kde necháme myšlenky přehrávat, jako kdyby byly součástí nějaké divadelní hry. Jenom je pozorujeme.

Toto ztišení a přepnutí se na naslouchání pak můžeme báječně trénovat v přírodě, v divadlech nebo na koncertech. Všímejte si např. hudebních motivů. Kde začíná a končí hudební věta? Jaká je otázka a jak zní odpověď? Hudba je nádherný dialog. Stejně tak divadelní hry, filmové příběhy a beletrie trénují naši schopnost empatie, vnímavosti a představivosti, tedy vlastnosti, které jsou předpokladem opravdového naslouchání.

 

Co je opakem aktivního naslouchání?

Pokud hovoříme o tom, co znamená opravdové naslouchání, je dobré podívat se i na to, co je naopak jeho hrubým porušením. Předstírané naslouchání, kdy mechanicky přikyvujeme, opakujeme po druhém slova, která řekl, ale nesouzníme s jeho obsahem, nepřináší nic dobrého ani tomu, kdo naslouchá ani hovořícímu. Častým omylem také je, že když za námi partner přijde s problémem, snažíme se mu ho vymluvit, bagatelizujeme, dáváme obecné rady a poučky ze svého vlastního života. Rozhovor také příliš neposouvají uzavřené otázky, to jsou otázky, na které se nedá odpovědět jinak než ano nebo ne. Pokud klademe uzavřené otázky, nedáváme tak druhému skutečný prostor k vyjádření.

Když vedu výcviky koučů, nabádám frekventanty, aby klientům co nejpečlivěji naslouchali.  „Nechte klienty, aby vás učili,” formulovala jsem to posledně. Každý člověk má jedinečné zkušenosti, vzdělání a vnitřní vědění, o které se s námi může podělit. Nechte druhé, aby vás učili. Naslouchání je přesně ten způsob, jak se učit od druhých. Dáváme tím cenný dar naší pozornosti.

 

A co Denisa s Martinem?

Závěrem bych se ráda vrátila k příběhu Martina a Denisy. Když jim asi po týdnu volala asistentka, aby potvrdila termíny navržených sezení, Denisa se omlouvala, že termíny ještě neviděla. Smála se a tvrdila, že na maily nemá vůbec čas. Cvičení třikrát pět minut naslouchání prý praktikují každý den a po těch letech si teď pořád povídají, že se cítí jako v ráji. Naslouchání je jeden z nejmocnějších darů, které si můžeme vzájemně poskytnout. Naše schopnost naslouchat je lékem na bolesti, moudrým učitelem i odvážným cestovatelem po vnitřních krajinách druhých lidí.

 

Jak se stát umělcem v naslouchání?

1. Upravte prostředí. Vyberte místo a čas, aby vás nic vnějšího nerušilo.
2. Udržujte oční kontakt.
3. Povzbuďte druhého opravdovým zájmem.
4. Zaměřte se na to, co partner říká.
5. Ověřte, zda jste dobře rozuměli.
6. Ptejte se, aby druhý mohl upřesnit, co říká.
7. Sledujte partnerovy emoce a řeč těla.
8. Zrcadlete partnerovi to, co říká.
9. Ověřujte v závěrečném shrnutí.
10. Pamatujte si, že ticho je někdy cennější než tisíc slov.