Já už nechci žít v prázdném vztahu!

„Já už nechci žít v takhle prázdném vztahu,“ řekla žena kolem čtyřicítky a rozplakala se. Její muž, sympatický padesátník, se na ni podíval s upřímným překvapením. „Jak prázdném? Vždyť spolu žijeme! A tohle je pořád. Neustále mě kritizuje. Nikdy není nic dobře. Nikdy není spokojená.“

Jsou manželé osm let. Mají společný domov, společné plány a většinu dní, pokud zrovna jeden z nich není na pracovní cestě, spolu dokonce snídají.

Co víc by si člověk mohl přát? Tedy kromě toho, aby mu někdo hned po ránu udělal čaj. Jenže jeho žena si přála něco jiného.

Tenhle příběh z mé praxe, který sdílím s laskavým souhlasem obou klientů, mě přivedl k přemýšlení o intimitě. O slově, které všichni používáme, ale pod kterým si často představujeme úplně jiné věci.

Do života tohoto páru totiž vstoupila další žena. Ne, nezačal si s ní milostný poměr, jak byste čekali v dobře napsaném příběhu. Bylo to složitější. Byla to jeho nová kolegyně. Pracovali spolu na projektu, který je oba nesmírně bavil. Trávili spolu dlouhé hodiny, někdy i víkendy. Povídali si, plánovali, jezdili na výlety. Postupně se kolegyně stala téměř součástí jejich rodiny.

Muž byl spokojený.

Jeho žena nikoliv.

„Ty na ni prostě žárlíš,“ řekl jí.

„Nežárlím.“

„Tak mi nevěříš.“

„Věřím.“

„Tak co ti tedy vadí?“

A tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Jeho žena se totiž nebála, že by s kolegyní spal. Bolelo ji, že s ní žije něco, co už dávno nežije s ní.

Dlouhé rozhovory. Společné zážitky. Nadšení. Zvědavost. Sdílení myšlenek. Čas, který není vyplněný provozem domácnosti, ale skutečným zájmem o druhého člověka. Zatímco se svým mužem řešila, kdo nakoupí, co bude k večeři a kdy přijde instalatér, s kolegyní její muž objevoval svět.

A vůbec nechápal, proč je to problém. Vždyť doma přece byl. Snídal tam.

A to je, přátelé, jedna z největších záhad dlouhodobých vztahů.

Můžeme s někým sdílet postel, koupelnu, hypotéku, děti i heslo k Netflixu, a přesto s ním nesdílet svůj vnitřní svět. Můžeme vědět, kolik cukru si dává do kávy, ale netušit, co mu v poslední době dělá radost. Můžeme znát jeho velikost bot, ale nevědět, čeho se bojí. Intimita totiž není totéž co společně strávený čas.

A není to ani synonymum pro sex, jak si mnoho lidí myslí. Vlastně si někdy říkám, že svléknout se před druhým člověkem do naha může být mnohem jednodušší než se před ním obnažit duševně. Odložit oblečení je jedna věc. Odložit všechny ty masky, za které se schováváme, je věc druhá.

Masku silného člověka, který všechno zvládá. Masku úspěšného člověka, který nikdy nepochybuje. Masku toho, kdo má vždycky pravdu. A někdy i masku toho, komu je všechno jedno.

Naše těla mají své nedokonalosti. A naše duše také. Jenže ty druhé se mnohem hůř ukazují.

Pro mě je intimita právě ten vzácný prostor, ve kterém si můžeme dovolit být obnaženi duševně. Přiznat, že se bojíme. Že žárlíme. Že jsme udělali hloupost. Že nám něco nejde. Že jsme někdy malí, směšní, zranitelní a vůbec ne tak úžasní, jak bychom si přáli.

A přesto se cítit přijímaní. Protože skutečná intimita nezačíná ve chvíli, kdy před druhým člověkem odložíme oblečení. Ale ve chvíli, kdy před ním přestaneme předstírat, že jsme někdo jiný.

A samozřejmě to neznamená, že musíme říkat úplně všechno. Ne každá myšlenka, která nám proletí hlavou, si zaslouží být vyslovena. Některé by bylo dokonce lepší nechat proletět a už se za nimi neohlížet.

„Já ji přece pravidelně informuju o tom, co dělám, co jsem jedl, s kým jsem mluvil. Ona mi neříká nic,“ namítl muž. „Ale to je právě to, co mě nezajímá,“ odpověděla jeho žena. „Mě zajímá, co při tom prožíváš. Co tě těší, co tě trápí, o čem přemýšlíš. A já se neumím otevřít během patnáctiminutového telefonátu mezi dvěma tvými meetingy. Tak raději mlčím.“

Vyprávěl jí, co se mu děje. Ona chtěla vědět, co se děje v něm. Oba se snažili.

Muž se pokoušel být jí blízko. Jen způsobem, kterému ona nerozuměla. Zatímco ona toužila po hlubším rozhovoru, muž mohl mít pocit, že všechno, co nabízí, je málo.

Intimita není povinnost všechno sdělit. Je to možnost otevřít se. A důvěra, že s tím druhý bude zacházet laskavě.

Britský psychiatr a psychoanalytik John Bowlby, zakladatel teorie citové vazby, se zabýval tím, jak se učíme vytvářet blízké vztahy. Už jako malé děti zjišťujeme, jestli je bezpečné někoho potřebovat. Jestli nás někdo vyslechne, když se bojíme. Jestli se máme ke komu vrátit, když je nám těžko. Tyto rané zkušenosti mohou ovlivnit i naše dospělé vztahy. Někdo se naučil o blízkost žádat. Jiný se naučil své potřeby skrývat. Další se bojí, že když se příliš otevře, bude odmítnut. A někteří lidé se dokonce naučili, že jediný způsob, jak získat pozornost druhého, je konflikt.

Hádají se, protože právě při hádce mají alespoň na chvíli pocit, že je ten druhý opravdu vidí a slyší. Je to smutné. Ale také velmi lidské. A časté. Protože většinou neděláme to, co je pro naše vztahy nejlepší. Děláme to, co jsme se naučili. Dobrou zprávou je, že to můžeme vědomě měnit.

Vraťme se ale k našemu páru. Muž své ženě opakovaně vysvětloval, že jí není nevěrný. A ona mu opakovaně vysvětlovala, že se neptá na věrnost. Jako by jeden mluvil o počasí a druhý o tom, že mu teče střechou. Oba používali slovo vztah. Jen každý mluvil o něčem jiném. On považoval za důkaz blízkosti to, že spolu žijí. Ona toužila po tom, aby spolu také něco skutečně sdíleli.

A tak mě napadá, jestli bychom se ve vztazích neměli občas přestat ptát, kolik času spolu trávíme. A začít se zajímat o to, co v tom čase skutečně sdílíme. Kdy jsme se naposledy spolu smáli tak, že jsme zapomněli na čas? Kdy jsme si povídali o něčem jiném než o práci, dětech a nákupu? Kdy jsme se druhému svěřili s něčím, co neví nikdo jiný?

Samozřejmě si nemyslím, že bychom měli celý svůj vnitřní svět sdílet jen s jedním člověkem. Přátelé, rodina a další blízké vztahy jsou pro náš život důležité. A někdy nám právě oni pomáhají objevovat části sebe sama, které bychom jinak možná nikdy nepoznali. Jen bychom při tom všem neměli zapomenout na člověka, se kterým jsme se rozhodli sdílet život.

Protože je docela snadné stát se skvělými spolubydlícími. Naučit se společně hospodařit, vychovávat děti, organizovat dovolené a bez větších konfliktů provozovat domácnost. A přitom se jeden druhému pomalu vzdalovat. Možná bychom si proto měli občas položit docela jednoduchou otázku:

Kdy jsem naposledy dovolil člověku, kterého miluji, aby mě viděl takového, jaký skutečně jsem?

A tak až budete zítra ráno sedět u snídaně, zkuste na chvíli odložit telefon. Podívejte se na člověka naproti sobě a zeptejte se ho na něco, na co ještě neznáte odpověď. A možná mu také řekněte něco o sobě. Něco, co ještě neví. Nemusíte se hned svlékat donaha. Ani fyzicky, ani duševně. Někdy stačí odložit jednu malou masku. Třeba zjistíte, že i po dvaceti letech máte před sebou někoho, koho teprve poznáváte.

A to je, myslím, docela dobrý důvod, proč spolu zítra zase posnídat.

Komentáře