SNAHA POTĚŠIT DRUHÉ

Často si uvědomíme až ve zralém věku, že náš život žijeme tak, abychom učinili šťastné naše rodiče. Málokdy si toho všimneme přímo. Stává se, že nás na to upozorní nepohodlné otázky, či emoce nebo naopak nedostatek emocí. Otázky, kterým čas od času čelíme, jsou například: „Proč vůbec dělám to, co dělám?“, „Jsem spokojený se svým životem?“, „Má můj život nějaký smysl?“, nebo „Proč necítím žádné naplnění a radost, přestože se mi navenek vše, co jsem si přál, splnilo? Přál jsem si to vůbec já?“. Přesně tehdy bývá na místě, abychom se zeptali sami sebe, zda doopravdy žijeme vlastní příběh, nebo jestli žijeme životem, který mají schválit naši rodiče.  Toto zjištění se může odehrát ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti, padesáti… záleží na tom, jak moc úzký vztah máme s naší původní rodinou.

Zažívám s klienty, v jakém šoku jsou poté, co zjistili, že se omylem ocitli v příběhu někoho jiného. Není příjemné uvědomit si, že jsem podstatnou část života strávil snahou zavděčit se druhým. Srážka s realitou ale přichází v momentě, kdy jsme schopní naše chování nahlédnout a vyřešit. Kdy jsme připravení zjistit, kdo jsme, co chceme a jak žít náš život co nejautentičtěji. Jak opustit představy rodičů o našem štěstí, které jsou často natolik zavádějící, že se můžeme sami sobě ztratit i na desítky let.

Jde o moment, kdy konečně odmítneme neustále plnit očekávání okolí a začínáme se hlouběji dívat sami do sebe. Pokud jsme nezadupali emoce, mohou nám být přesným kompasem: „Kdy a s kým se cítím šťastný, naplněný, klidný…?“, je otázka, kterou budeme potřebovat.  Postupně začínáme přidávat momenty, situace a lidi, se kterými tomu tak je a přetváříme náš život krok za krokem k vlastnímu obrazu. Otázka, co by tomu řekla maminka, tatínek, paní učitelka, kamarádi, kolegové apod. postupně mizí a objevuje se otázka: „Co mi to přináší, jak se u toho cítím já?“

Nejčastější příčinou potřeby plnit očekávání rodičů je, že jsme v dětství (a nemuselo jít o žádné tragické dětství) nedostali něco podstatného, co jsme pro náš vývoj potřebovali. Například jsme nebyli oceňováni jen tak za to, že existujeme a máme hodnotu jako lidská bytost, ale oceňování bylo vázané na výkon. Nebo jsme nikdy nemohli projevit emoce jako smutek, zlost, strach, protože by se naši rodiče cítili neúspěšně dle rovnice – když mám šťastné dítě, jsem úspěšný rodič. A tak jsme se postupně naučili dívat se kolem sebe, jestli máme schválení, podporu a vedení druhých, namísto abychom oporu dokázali najít sami v sobě.

Pokud se v procesu koučování nebo terapie podaří najít ta část, která v dětství nebyla a nemohla být vyživena, můžeme o ní začít pečovat, zalévat jí a živit tak, aby se rozrostla a vykvetla v pevnou, překrásnou, často divokou rostlinu. Mimochodem existuje skvělé cvičení v rámci rozvojového tvůrčího psaní, které občas zadávám svým klientům. Popiš mi alespoň ve dvou odstavcích nežitý život tvých rodičů. Tedy život, který by bývali rádi žili, ale z nějakého důvodu nemohli. Popiš ve zkratce tvůj vlastní život. Jak tyto dva příběhy spolu souvisí?

Je mnoho způsobů, jak se dostat blíž k vnitřní pravdě: psaní deníku, práce se sny, terapie, skupinové workshopy, koučování. Je jedno s jakou metodou pracujeme, protože nakonec jde opravdu o to, aby ožila ta část nás samých, která celou tu dobu čekala na odhalení. Jde o to, abychom mohli vykvést v ucelenou bytost. Potom naše stárnutí nemusí být chátrání, ale může být prokvétáním k moudrosti. Vždyť to za nás přece dávno zformuloval Jan Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Komentáře