Jasně říkám: Ne!

 

Manžel si přeje k snídani míchaná vajíčka, syn si na poslední chvíli vzpomněl, že potřebuje pomoct s úkolem z angličtiny. Do toho volá šéf a žádá o pomoc na novém projektu. A Linda se snaží za každou cenu všem vyhovět. I když ví, že v tuto chvíli nestíhá ani vlastní příval práce, přislíbí, že projekt vypracuje. Zvesela zamává na manžela i syna, ale ve chvíli, kdy klapnou dveře, se Linda rozpláče. Je pondělí ráno a cítí se vyčerpaná, jako kdyby byl pátek večer.

 

Linda a mnozí jí podobní jsou velmi milí, ohleduplní lidé, kteří však neumějí použít slůvko ne. Je pro ně těžké vymezit a ochránit svůj vlastní prostor.

Ať se nám to líbí, nebo ne, naše umění sdělit druhým ne začíná u nás. Pokud chceme bezpečně vyznačit svoje duševní (ale i fyzické) teritorium, první komu potřebujeme umět říci ne, jsme my sami. Jakmile se to naučíme, dokážeme mnohem sdělněji říci totéž také ostatním.

 

Strach z konfliktu

Komunikaci školím více než patnáct let a patnáct let se ptám klientů, co jim brání v nesouhlasu. Nejčastější překážky jsou: Obavy, že mě budou považovat za neschopnou. Pocity viny, že jsem druhému nepomohl. Úzkost, že přijdu o vztah, práci, o postavení nebo další příležitosti.

Ve skvělé knize Hranice, kterou napsali američtí psychologové Henry Cloud a John Townsend, je uvedena báječná metafora toho, proč je důležité říkat ne, a to i v konfliktních situacích, do kterých se vám nechce. Představte si, že vás malinko pobolívá zub. Máte zároveň chuť na sladké a ještě se vám bolest zubu ani moc řešit nechce, protože pobolívá jenom občas. Zubař vám navrhne, že vám ho vyvrtá, ale vy byste se tomu nejraději vyhnuli. Když se však podíváte na situaci z dlouhodobé perspektivy, raději s vrtáním souhlasíte. Krátkodobě podstoupíte nepříjemnou proceduru, která se v delším horizontu vyplatí.

Velmi podobně to máme ve vztazích. Vystavit se konfliktu, tím, že něco jasně a zřetelně odmítneme, není v danou chvíli vůbec příjemné. Z dlouhodobého hlediska je to však nutné pro fungování našich zdravých vztahů.

 

Jak zpracovávat pocity viny?

Pokud druhému něco odmítneme, můžeme snadno předpokládat, že pocítí zlost, lítost nebo smutek. Může také použít celou škálu manipulací jako: „to jsem si o tobě nemyslel“, „tobě je úplně jedno, jak se cítím“ ap. Ve skutečnosti, pokud pracujeme za druhé nebo jim stále ustupujeme, ať už profesně nebo ve vztahu, ničemu tím nepomáháme. Zachraňovat druhého od přirozených důsledků jeho jednání v podstatě znamená dělat ho bezmocným – byť to tak nevnímáme my ani on. Zároveň mu tím nedáváme šanci dospět.

Pro mnohé z mých klientů, kteří byli vychováváni k tomu, že nesmějí být lakomí, musí být vždy vstřícní a ochotní pomoci, je téměř nepředstavitelné, že odmítnout, říci svému blízkému ne, by mohlo být důkazem opravdové lásky.

 

Co ti na očích vidím

Na počátku vztahu jsme velmi motivovaní přizpůsobit se partnerovi, vycházet mu vstříc, abychom udělali dobrý dojem. Tím zároveň vytváříme očekávání, jimž následně nemůžeme dostát. Důležité je nastavovat vztah od počátku co nejupřímněji, uvědomit si, kdo jsem, co mi dělá dobře, a otevřeně komunikovat. Častým problémem je, že například ženy hrají skromné ,,zálesandy“, jsou hrdé na to, že si za pár minut dokáží sbalit jeden malinký kufr, ale pak se zlobí, když k nim partner přistupuje jako ke kamarádovi. A partner po čase zírá na ženu, jak tři dny balí nesmyslně velký kufr, do kterého vkládá mimo jiných absurdních předmětů také fén na vlasy – a nerozumí tomu, proč se najednou tak změnila.

Stejně tak muži si zpočátku často hrají na kutily. Pověšený obraz však může být na následujících deset let jediným svědkem mužova kutilského záchvatu. Takže raději hned od počátku nevytvářejme očekávání, která do budoucna nebudeme moct naplnit.

 

Nebojte se začít

Linda i David (z minulého dílu našeho seriálu) jsou mými klienty, kteří prošli komplexním tréninkem komunikace. Krok za krokem získávali odvahu nastavovat hranice sobě i druhým. V bezpečné skupině se učili vyrovnávat se s pocity viny a s obavami, že se na ně partner bude zlobit. Pro Davida nebylo jednoduché postavit se rozmarům své ženy. Musel se vyrovnávat s tím, že byla rozzlobená. Nakonec však nová pravidla hry jejich vztahu přijala a dnes se cítí oba dva mnohem spokojenější. Stejně tak Lindina rodina se naučila respektovat nová pravidla, která dali společně dohromady.

Naši dovednost říci ne je výhodné začít trénovat nejprve na bezpečném hřišti, které se nedotýká našich osobních vazeb. Ideálním tréninkovým prostorem jsou například reklamace. Anebo odmítání podomních prodejců či různých telefonických nabídek, které nás sice nezajímají, ale je nám nepříjemné „krátký monitorovaný hovor“ odmítnout, a tak deset minut odpovídáme na otázky, posloucháme naučený monolog volajícího a říkáme si, kdy už konečně skončí.

Umět odmítnout ve vztahu může být náročnější, ale chvilkový klid, který ústupkem získáme, naše vztahy nezlepší. Naopak, i díky slůvku ne v partnerském svazku oba rosteme.

 

Kdy je čas na kompromisy?

Naučit se říkat ne je důležitou součástí dalšího nezbytného umění partnerského soužití – umění dělat kompromisy. Máme-li být ve vztahu spokojení, nemůžeme donekonečna říkat „ano“, zatímco celou duší tíhneme k „ne“ a opačně. Zdravý kompromis vychází z toho, že si partneři navzájem sdělí svá očekávání a pak společně hledají cestu, jak svá přání skloubit.

Umět vyjádřit svůj názor není zdaleka problém jen ve vztahu k dominantnějšímu partnerovi, jak by se snad mohlo zdát. I lidé velmi citliví, kteří se mají rádi, dokážou léta dělat kompromisy, jež nevyhovují ani jednomu z nich – přesně v duchu následující anekdoty: Maruška ráno jako obvykle vstane a jde připravit muži snídani. Udělá mu párek jako každý den, protože ho má rád. ,,Já tě tak miluju,“ povídá mu, ,,že už ti tady těch třicet let dělám ty blbý párky, který nesnáším.“ „Cože?“ diví se Franta, ,,a já tě tak miluju, že žeru už třicet let ty hnusný párky jen proto, abych ti udělal radost.“

Pokud partneři, místo aby spolu komunikovali o tom, co si opravdu přejí, předem předjímají, co ten druhý rád a co vlastně nerad, je kompromis velmi problematický a

v podstatě neuspokojí ani jednoho.

Kdyby si oba otevřeně řekli, co si přejí, došli by možná k zajímavější variantě. Touží-li například Linda z našeho úvodního příběhu poznávat o dovolené nová města a chodit po galeriích, zatímco její muž miluje hory, neskončili by oba znuděně na pláži (o níž jsou přesvědčeni, že by na ní ten druhý „také vcelku vydržel“), ale mohli by si každý užít pár dní s přáteli, Linda ve městě, Adam na horách, a společně pak odjet na pár dní k moři, kde budou mít čas zážitky sdílet. Také mohou dovolenou rozdělit na dva dny ve městě, dva dny v horách a zbytek volna strávit v pohodě domova atd.

Pokud neustále předjímáme přání druhého a podle toho už dopředu hledáme kompromisy, jdeme přes své pocity. Může se nám pak stát, že se během let odpojíme od sebe sama, od toho, co nás baví a energeticky živí. Pak se může stát, že po mnoha letech, kdy si partneři připadají skvěle sladění, se vedle sebe začnou cítit jako dvě unavená stvoření, která ztratila svou původní atraktivitu a originalitu.

Zkrátka kompromisy nemají cenu ve chvíli, kdy jimi popíráme sami sebe.

 

Umíte říci ne sami sobě?

Jídlo, čas, peníze a dokončování úkolů – to jsou oblasti, kde nejčastěji bojujeme s hranicemi. Přejídání se, nejedení, jedení sladkostí, stejně tak nedochvilnost a špatný časový odhad nebo přetahování času jsou ukazateli toho, že jen těžko říkáme sami sobě ne. Chorobné utrácení či život nad poměry jsou dalším příkladem nedostatku vědomí našich osobních hranic. Neschopnost dokončit věci je dalším zajímavým příkladem toho, jak si nedokážeme odříct okamžité pohodlí. S problémy v oblasti dokončování se pojí odpor k pravidlům, systému, struktuře, dohodám, dále také strach z kritiky, z toho, že nebudu perfektní. Obavy z nedostatečnosti často způsobí to, že raději neuděláme nic.

Učit se říkat ne sami sobě, můžeme zkoušet trénovat každý den.