Kateřina je třiatřicetiletá úspěšná žena, navíc velmi pohledná. Pracuje v marketingu, je zábavná a samostatná, vlastní luxusní byt, auto, má mnoho zájmů, je zvyklá cestovat. Za svůj život vystřídala jen málo partnerů. Její vztahy mají vždy stejný scénář: nezávazný flirt, hluboká zamilovanost, počátek vážnějšího vztahu… Následně Kateřina odjede s partnerem na dovolenou, kde společně stráví dva týdny. Po dovolené vztah nemilosrdně končí. Co chybí Kateřině k tomu, aby přetvořila svůj scénář ve šťastný happy-end? Co vlastně potřebujeme k tomu, abychom mohli žít v partnerství spokojeně?

 

Na úvod našeho seriálu vám nabídneme několik typů, jak úspěšně vytvářet dlouhodobé vztahy, resp. čeho se vyvarovat – jsou totiž oblasti, na nichž spolehlivě ztroskotají i vztahy lidí, kteří by si mohli velmi dobře rozumět a být spolu šťastní. Pokud se nenaučíme umění vztahů, můžeme při hledání „toho pravého“ nebo „té pravé“ opakovat stále stejné chyby a naplnění své touhy po šťastném partnerství se víc a víc vzdalovat.

 

Poznejme sami sebe

Abychom dokázali žít s partnerem, potřebujeme se nejprve vyznat sami v sobě. Vycházet sami se sebou. Dokázat se přiblížit sobě, vědět, kdo jsme, co chceme, co se nám líbí a co ne. Čím více toho o sobě člověk ví, tím méně je ochoten na začátku vztahu předstírat, a čím méně na začátku vztahu předstírá, tím větší je šance na dlouhodobé trvání vztahu.

Kateřina z úvodního příběhu měla ohromnou ochotu přizpůsobovat se novému partnerovi, protože neměla přesně zmapováno, co vlastně vyhovuje jí, kdy je šťastná, co ji baví… Cest, jak dojít k sebepoznání, je spousta. Může jít např. o terapii, koučování nebo kurzy, které jsou zaměřené na rozvoj osobnosti.

 

Potřebujeme rituály i překvapení

Každý vztah potřebuje správnou dávku neměnných rituálů a nečekaných překvapení. Zní to jednoduše, správě je vyvážit ale tak snadné přece jen není.

Každá rodina má svá přesvědčení, zvyky a postupy, které se jí osvědčily a které považuje za správné. Problém je v tom, že tato svá přesvědčení, zvyky a postupy má tendenci považovat za nejlepší či nejvýhodnější. Proto je soužití dvou jedinců často srážkou dvou rodinných kultur. Je tedy otázkou umění a schopnosti páru vzájemně spolu komunikovat a vytvořit společně tzv. „národ dvou“, tedy v ideálním případě vybrat a propojit z obou rodin to nejlepší, případně přidat rituály vlastní.

Každý fungující vztah je kombinací ustálených rituálů a nečekaných překvapení. Rituálem mohou být například společná jídla, oslava svátků, různé relaxační rituály („pojď, uvaříme si čaj/kafe“), dovolené na stejném místě a podobně. Rituály staví bezpečné, předvídatelné hnízdo, potvrzení pro takový „národ dvou“: takhle se to dělá u nás – tady je náš domov. Vzpomeňte na situaci z filmu Pelíšky – než dojde k absurdní hádce na téma knedlíky, nebo noky, říká otec: „U nás se vždy na Boží hod vánoční podávalo…“

Silnou stránkou dlouhodobě fungujících párů je to, že základní společné rituály jsou pevně nastaveny a kotví nejen pár, ale často celou rodinu. Co bývá naopak slabinou dlouhodobě fungujících párů, je koření všech vztahů – romantika nečekaných překvapení. Bez tohoto koření vztahy těžknou, jsou příliš ukotveny pouze v rituálech. Pokud je narušena základní rovnováha mezi rituály a překvapeními, zvyšuje se riziko rutiny, nudy, nespokojenosti a nakonec i nevěry mezi partnery.

Nečekaná překvapení jsou všechny nepředvídatelné výlety, romantické večeře, kulturní zážitky, dárky, pozvání partnerových přátel apod. Překvapení jsou doménou singles, kteří si umějí užívat života. Také Kateřina, o které jsem v úvodu psala, byla v této oblasti vynikající, uměla skvěle připravit různá romantická překvapení. Nedokázala ale vytvořit zázemí – společné rituály. Důvodem jejích pravidelných rozchodů po dovolené bylo to, že se vždy její klasický single přístup nedokázal sladit s rituály partnera. Oba by museli z většiny osobních rituálů ustoupit a nalézt rituály společné. To ale nedokázali, takže se při prvních náznacích nepohodlí raději rozešli, aby opět zkoušeli štěstí s někým jiným.

 

Všímejme si!

Máme tendenci předpokládat, že naše vztahy jsou neměnné. Jsou buď dobré, nebo špatné, fungující, nebo nefungující. Vztahy jsou ale především živé! Neustále se vyvíjejí a to buď žádoucím směrem, anebo naopak. Je tedy dobré pozorovat vztah na pomyslné škále od jedničky do desítky. Představme si, že jednička je jednoznačná nespokojenost ve vztahu a desítka je ideál, jinými slovy desítka znamená: jsme ve vztahu šťastní. Zkuste sledovat vývoj na škále ve vašem vztahu. Můžete hodnotit například to, jak se ve vztahu cítíte právě teď.

Stává se, že v základě funkční vztah musí čelit nečekaně náročným okolnostem. Petře a Radkovi se narodily dvě děti. Petra je většinu dne s nimi sama doma, Radek začal ještě více pracovat než dřív, aby mladou rodinu zajistil. Oba dělají to nejlepší, co umějí, přesto jsou nevyspalí, unavení, mají málo času na intimní život i společné rozhovory. Nejčastěji se baví o dětech, o tom, co je potřeba zaplatit, o nákupech. Protože si včas nevšimli, jak začala intimita (tělesná i sociální) v jejich vztahu odumírat, přicházejí na koučování vyčerpaní a překvapení, kam se jejich vztah dostal. Pracujeme společně na tom, aby si uvědomili, jak vypadal vztah v době, když ještě fungoval, a co je dnes jinak. Až na základě tohoto uvědomění Petra s Radkem dávají dohromady spoustu možností, co mohou za stávajících podmínek udělat pro to, aby se jim ve vztahu lépe dařilo.

 

Zaměřme se na to, co se nám na druhém líbí

Naší přirozeností je všímat si toho, co nám nevyhovuje. Klasický příklad tohoto jevu je, že pokud jsme zdraví, nejásáme nad tím, jak bezvadně nám tělo funguje, že nás nebolí záda ani zuby, že je nám dobře. Jakmile však v těle pocítíme bolest, okamžitě na ni zaměříme celou svou pozornost. Podobně máme i v partnerství tendenci přehlížet to, co běží hladce, co se nám na druhém líbí, a naopak si všímáme toho, co bychom chtěli jinak.

Je samozřejmě dobré vyjádřit, co bychom si představovali jinak, ale neméně důležité je umět ocenit partnera za to, jaký je, co se nám na něm líbí. A pojmenovat nahlas, za co všechno jsme v našem vztahu vděční.

 

Mluvme spolu

Když vejdeme do restaurace a rozhlédneme se kolem sebe, můžeme téměř okamžitě určit, který pár je na počátku vztahu, a ve kterém lidé žijí už dlouho spolu. V prvním případě si totiž milenci hledí po celou dobu do očí, vnímají se navzájem naplno, až má člověk pocit, že sedí v jakési neviditelné bublině. Nic kromě nich samých pro ně kolem neexistuje. Naopak páry, které jsou spolu dlouho, se daleko víc rozhlíží po ostatních, komentují hosty i obsluhu, až má člověk pocit, že cokoliv v restauraci je zajímá víc než společný rozhovor. Pokud jsou hlavním tématem páru složenky, ponožky a nesplněné úkoly, není příliš divu. Kvalita našich vztahů je ovšem nemilosrdně úměrná tomu, jak často a intimně spolu dokážeme komunikovat. Můžete si zkusit malé cvičení: Nechte svého partnera hovořit bez jediného přerušení a za vaší absolutní pozornosti sedm minut. A sledujte, co to s vaším rozhovorem udělá. (Pokud zrovna nejste zadaní, vyzkoušejte cvičení s přítelkyní nebo kamarádem.)

 

Co brání spokojenému soužití?

John Gottman je psycholog a matematik, který se dlouhodobě zabývá páry. Gottman uskutečnil výzkum, při kterém byl schopný na základě hodinového záznamu komunikace mezi párem určit, zda bude za patnáct let spolu, či ne – jak se později ukázalo, s přesností 90 %. Podobně jako se v lékařství daleko lépe určuje diagnóza nemoci než zdravý stav, stejně tak v komunikaci se snadněji určuje to, co nás od spokojených vztahů odřezává, než to, co nám je pomáhá budovat. Podívejme se tedy společně na pomyslné zabijáky komunikace (a vztahů) podle Gottmana.

1. Ponížení druhého, abych se sám cítil lépe
   „Jsi jako tvoje máma.“ „Co to zase děláš?“ „Jsi úplně k ničemu.“ „Ukaž, prosím tě, dej to sem. “ Ponižování druhého může mít mnoho podob. Psycholog, herec a spisovatel Ivan Vyskočil napsal ve své povídkové knize Kosti povídku o tom, jak lidé ve společnosti potřebují zločince. Potřebují někoho, o kom by mohli říkat, že je černý proto, aby se oni ve své šedé cítili bílí. Je to krásná metafora toho, jak nezdravě občas fungujeme.

   Zejména pokud máme zažité nezdravé vzory komunikace z dětství, máme tendenci utíkat se k manipulacím, kdy druhému naznačujeme nebo naplno říkáme, jaký je, čeho má málo, čeho moc. Prostě říkáme druhému, proč není (na rozdíl od nás) v normě. Všimněte si prosím, že veškeré tyto manipulace a všechno ponižování má jeden společný jmenovatel. Tím je zájmeno TY a užívání druhé osoby. Na místo abychom hovořili o sobě, mluvíme v takové situaci zásadně o tom druhém.

2. Bránění se (reaktivní komunikace)
   Rozhovory na téma: ,,Já to dělám jenom proto, že ty děláš…“, „Jenže já jsem to udělal, protože ty jsi udělala…“, „Ale já jsem to udělala, protože ty jsi říkal…“ se pokusme z naší komunikace vypustit úplně. Nejenže tyto hovory nikam nevedou, protože se při nich často zamotáme do absurdních témat, ještě ke všemu slouží jako záminka vytahovat na světlo konflikty z minulosti, které už jsme mnohokrát bezvýsledně probírali.
3. Agresivní mlčení
   Může být mlčení agresivní? Může, pokud je doprovázeno neverbálními gesty jako například koulení očima, parodování hlasu partnera, odfukování si, házení s věcmi. Podobně jako předchozí komunikace, také agresivní mlčení brání smysluplnému a konstruktivnímu budování vztahů.
4. Kritika, která používá ,,scénářová“ slova
   Co jsou to scénářová slova? Jsou to slova, která ze své podstaty odkazují k mnohokrát opakovanému scénáři. Příkladem může být: zase, jednou, vůbec, samozřejmě, nikdy, kolikrát, stokrát, nejmíň desetkrát… Patří sem také věty typu: Takhle je to se vším. To jsi celý ty. Už zase začínáš?

   Cílem této kritiky není změna stávajícího stavu, jak by se mohlo zdát, ale naopak jeho potvrzení. Například věta ,,Ty nikdy nevyneseš koš!“ nemá za účel dosáhnout toho, aby partner koš vynesl, ale aby si uvědomil, jak nepostradatelnou roli mám já v naše vztahu (a jak nepatrnou on). Ruku na srdce: kdo z nás by měl chuť vynášet koš, když už se předem dozvíme, že to stejně nikdy neuděláme?

 

Kde můžeme začít?

Když víme, jakým způsobem na dlouhodobých vztazích pracovat a čemu se naopak vyhnout, kde tedy máme začít? Jednoduše začněte od toho, do čeho máte největší chuť. Vaše motivovanost něco změnit nebo zlepšit je stejně nejdůležitější. Podobně se podařilo uspět Kateřině, když se doopravdy rozhodla změnit obehraný scénář. Nejprve měla chuť pracovat na sobě, aby si dokázala vybrat toho pravého partnera, a pak, když ho našla, začala vytvářet společné rituály. Poprvé v životě se jí podařilo vybudovat zázemí pro vztah. Potřebovala však k tomu to, co my všichni a co v anglicky mluvících zemích vyjadřují metaforou otočit písmenko M ve slově ME (já) vzhůru nohama a vytvořit z něj WE (my).