O VINĚ

Mám pocit, že jsme se v posledních letech naučili před vinou docela dobře utíkat. Vina se stala zakyslou přestárlou tetkou, o kterou nikdo nemá zájem a která se nějak nehodí do moderní doby.

Kam se před ní schováváme? Někdo do práce, jiný do zážitků, další do nového vztahu, drahého auta nebo cesty na druhý konec světa. Ale možná nejspolehlivější úkryt je úplně zadarmo. Dobře vystavěný příběh o sobě samém. A v něm často vystupují také druzí a všechno, co udělali špatně oni.

Někdy je totiž ze všeho nejtěžší sednout si někde v tichu a připustit si jednu docela obyčejnou a nepříjemnou větu:

Tohle jsem neudělala dobře.

Někomu jsem ublížila. Byla jsem zbabělá. Něco jsem nechtěla vidět, protože se mi to nehodilo. Byla jsem sobecká. Anebo jsem udělala rozhodnutí, o kterém jsem tehdy byla přesvědčená, že je správné, a dnes vidím jeho následky jinak.

Naše psychika je v sebeobhajobě mimořádně vynalézavá.

Nemohla jsem jinak.

Ona mě k tomu dohnala.

Myslela jsem to dobře.

Dělala jsem v té chvíli to nejlepší, co jsem uměla.

Kdybys věděl, co jsem tehdy prožívala, pochopil bys mě.

Všechny ty věty mohou být pravdivé. Jenže stejně pravdivá může být ještě jedna:

Měla jsem pro své jednání důvody. A přesto jsem někomu ublížila.

Tohle „a přesto“ mi připadá důležité.

Nemyslím si totiž, že člověk nese stejnou vinu za něco, co udělal úmyslně, jako za něco, čím druhému ublížil nevědomky. Úmysl je důležitý. Ale dobrý úmysl ještě nemaže následky našeho jednání.

Někdy možná ani nemusím říkat: Jsem vinna. Ale potřebuji být schopná říct: Nesu za to odpovědnost. Tohle je můj díl. A jsem ochotná se na něj podívat.

A jindy skutečně potřebuji říct i to nepříjemné: Ano, tohle byla moje vina. Vina má ovšem špatnou pověst. A právem, pokud jí rozumíme jako nekonečnému sebetrýznění.

Jsem hrozný člověk. Jak jsem to mohl udělat? Nikdy si to neodpustím. Jenže tady už se k vině přidává stud.

Stud říká: Jsem špatný.

Vina říká: Udělal jsem něco špatně.

A právě v tom je obrovský rozdíl. Stud mě může zavřít do sebe. Vina mi dává možnost něco udělat. Přiznat vlastní nedokonalost. Omluvit se. Napravit, co ještě napravit lze. Změnit něco ve svém jednání. A někdy také prostě unést vědomí, že některé věci už napravit nejdou.

Nemyslím si, že bychom se měli ve vině koupat. Vina, která nikam nevede, se totiž může stát jen další formou zaujetí sebou samým. Mohu se donekonečna trápit tím, jak strašně jsem selhala. Člověku, kterému jsem ublížila, to ale příliš nepomůže.

Mnohem zajímavější otázka tedy možná zní:

Co udělám s tím, co jsem o sobě pochopila?

A tady se pro mě vina potkává s koučováním. Nemohu změnit to, co jsem udělala včera. Mohu ale převzít odpovědnost za to, co s tím udělám dnes.

A je tu ještě jeden paradox.

Přiznat si vlastní chybu může přinést obrovskou úlevu. Protože v okamžiku, kdy připustím, že nejsem bezchybná, už bezchybná být nemusím.

Není pak potřeba za každou cenu obhajovat svůj obraz dobrého, laskavého, spravedlivého a rozumného člověka. Nemusím vyhrát každý spor o minulost. Nemusím dokazovat, že chyba byla především na druhé straně.

Mohu prostě říct: Ano. Tohle jsem nezvládla.

A právě vědomí vlastní nedokonalosti otevírá naše srdce také nedokonalosti druhých.

Když vím, že i já jsem někdy byla sobecká, zbabělá, slepá nebo nespravedlivá, mám menší potřebu požadovat od druhých, aby byli bezchybní. Člověk, který zná vlastní stín, nepotřebuje tak přísně soudit stín druhých.

A kdy přichází čas odpustit sobě? Nevím, jestli na to existuje přesná odpověď. Ale věřím, že vina nemá být doživotním trestem.

Jejím smyslem je něco uvidět a potom s tím něco udělat.

A přijmout, že nejsem dokonalá. Nikdy jsem nebyla. A kupodivu je v tom docela velká úleva.

Přeji nám všem, ať si můžeme kráčet životem s lehkostí.

Vaše Magdalena