NEJZVLÁŠTNĚJŠÍ SEZENÍ

Batoh který táhl, byl nepřirozeně těžký. Kluk, bylo mu asi jedenáct, nesl přecpanou menší krosnu, která oproti jeho zádům vypadala jako gigantická ulita. Nahoře vyčuhoval spacák vedle ponožky a pytlíku.

,,Chceš pomoc?“, oslovila jsem ho. Prohlížel si mě nedůvěřivě, přikývl teprve po chvíli. Šla jsem vedle něj mlčky, nesla mu batoh a pozorovala, jak bojuje s pláčem. ,,Utíkáš z domova?“, podívala jsem se mu do očí. Ztuhnul: ,,jste policajtka?“

,,Ne, to nejsem. Když jsem byla malá, chtěla jsem také utéct z domova, ale neměla jsem k tomu odvahu. Přišlo mi tenkrát, že jsou ke mně doma pěkně nespravedlivý… Jak se jmenuješ?“

,,Jsem Lukáš“, popotáhl kluk: ,,neprozradíš mě?“

,,To nevím, potřebovala bych pochopit, proč utíkáš. Musí to být doma nesnesitelné, když ses rozhodl pro takové dobrodružství. Máš hlad? Mohla bych si s tebou dát oběd a povíš mi to.“

Lukáš přikývl.

,,Máme dvě možnosti, buď něco koupím a sedneme si tady na zídku anebo půjdeme na pizzu.“

Rozesmálo ho to. ,,Chci jíst na zdi, to by mi doma nedovolili.“

Dostala jsem strach, aby neutekl: ,,Dojdeme pro pizzu spolu a dáme si jí na zdi. Kdys jedl naposled?“

,,Ráno.“

Bylo něco kolem třetí odpoledne.

,,Mám asi stejně starého syna, má nejradši Margaritu.“

,,Já taky. Fakt máš stejně starýho syna? A nechala bys ho jíst na zdi?“

Sedíme s pizzou na zídce, pozoruji Lukáše, jak hltá. Klidně by mohl být Šimonův spolužák. V žádném případě nevypadá jako týrané dítě. Prohlížím si ho po očku, Lukáš konečně začíná zpomalovat: ,,Neřekneš to na policii?“

,,Nevím, Lukáši, potřebuji pochopit, o co jde,“ riskuji.

Překvapilo mě, že se rozesmál.

,,Ty jsi jako já, pro jistotu nic neslibuješ. Řeknu ti to. Hrozně mě štvou naši. Od tý doby, co se narodil brácha, jsou děsný. Furt se hádaj. Na mě jenom křičej. Chtěl bych, aby se rozvedli a aby byl klid. Rodiče mýho kámoše Honzy se rozvedli a má to super. Místo hádání jsou na něj oba milí, táta mu teď pořád kupuje strašně hustý věci. Moje máma vlastně není úplně špatná, umí být hodně milá. Jenže jak se narodil Matěj, tak na mě furt štěká: počkej, počkej, počkej… Jenže se nikdy nedočkám. Táta je furt vzteklej, protože má starosti v práci. Babička říkala, ať s nim mám trpělivost. Jenže já už jí nemám.“ Lukášovi tečou slzy i nudle na pizzu, na které se usazují coby nevyžádané ingredience.

,,Hádáš se s manželem?“

,,Ne, můj bývalý muž žije za oceánem, takže máme spolu docela hezký vztah.“

Překvapivě ho to rozesmálo. Byl bystrý.

,,Zlobíš se na mě? Myslíš, že jsem udělal blbost?“

,,Chápu, že tě rodiče štvali a že jsi utekl a obdivuju tvojí odvahu.“

,,Jsi divná dospělá.“ Teď pro změnu rozesmál Lukáš mě. To si myslí víc lidí.

,,V čem ještě je to doma tak příšerný?“

,,Naši vlastně nejsou zas až tak hrozný, byli by docela fajn, kdyby si mě aspoň trochu všímali. Táta má dobrý nápady a máma je hodná.

Možná mi budou trochu chybět.“ Zamračil se. ,,Nejvíc mi bude chybět asi Matěj. Je hrozně otravnej a hrozně roztomilej, když se směje. Taky mi bude chybět Pako.“

,,Pako?“

,,To je muj pes. Narodil se ještě dřív než já.“

,,Napadlo tě, že bys dal rodičům ještě šanci a řekl jim, jak tě štvou a že potřebuješ, aby se ti víc věnovali?“

,,Řekl jsem jim to, ale vůbec mě neposlouchaj.“

,,Jak myslíš, že jim bude, když zjistí, že jsi pryč? Víš, koukám na to jako máma. Asi bych se zbláznila strachy, kdyby Šimon utekl z domova. Nemáš chuť napsat jim aspoň dopis?“

,,Když já moc dobře nepíšu. Táta říká, že píšu hnusně po něm.“

,,Víš co? Tak mi to nadiktuješ a já budu psát, jo?“

Po dlouhých opravách a úpravách Lukáš napsal:

Ahoj mami a tati,

Musím utéct z domova, protože jsem fakt naštvaný. Od té doby, co se narodil Matěj si mě už vůbec nevšímáte a pořád se hádáte. Už vás asi nezajímam. Tak jsem si řekl, že uteču z domova a vrátim se, až budu hodně bohatej a slavnej. Budete mi chybět, Pako a Matěj taky. Luky

,,Jak jim to pošlu?“

,,Třeba bys jim ho mohl dát osobně… Kde bydlíš? Možná by si ho mohli přečíst než se vydáš na cestu.“

Dala jsem Lukášovi kontakt na sebe. Kdyby se to nedalo vydržet, můžeš na chvíli utéct třeba k nám. Bydlel nedaleko. Doprovodila jsem ho až domů, před brankou chvíli přešlapoval, ale vyšla jeho maminka…

Ještě když jsem doma vařila večeři, nešlo mi z hlavy to zvláštní setkání. Po večeři mi přišla smska, která mě potěšila: Paní Vokáčová, hodně jste nám pomohla. Děkujeme za vynikající ,,sezení na zdi“ s naším Lukášem. Myslím, že další útěk už nebude potřeba. Všichni vás moc zdravíme.