ROVNOVÁHA

O rovnováze

 

Milý Šimone,

 

nedávno jsem telefonovala s kamarádkou Janou. Zajímalo mě, jak se má. ,,Já tady šíleně prokrastinuju“, řekla provinile. ,,S přítelem a dětmi slavíme uzavření grilovací sezony.“,,Prokrastinuješ?“, divila jsem se, protože byla sobota večer. ,,Představ si, že mám celý den volno a místo, abych si chystala přednášky pro studenty nebo konečně vyklidila dům, tak tady sedím na zahradě.“ ,,Aha, mě to spíš zní jako že žiješ“. Kamarádka se smála jako blázen: ,,Já myslela, že prokrastinuju a já vlastně žiju! Vidíš, úplně zapomínám žít.“

 

Každému z nás se čas od času stane, že zapomene žít. Buď proto, že jsme zavaleni starostmi a povinnostmi nebo proto, že je v našem životě až moc zajímavých akcí, setkání a koníčků najednou. Prostě je tam tolik dobrého, že se i příjemné nenápadně stává povinností. A pod tím množstvím, pod tím nákladem si najednou uvědomíme, že jsme někde za sebou nechali přítomnost, že už pořád jenom pospícháme, nestíháme, omlouváme se a hned, jak někam dorazíme, přemítáme nad tím, jak skloubit zbytek dne. Je v tom taková nenažranost. Hlad po zážitcích, neschopnost si některé lidi a akce odpustit. Pustit je z našeho života pryč. V takových chvílích se nedokážeme zastavit a udělat inventuru toho, co nám skutečně přináší radost.

 

Víš, jak miluju svou práci. Svým způsobem je to moje další dítě. Jednou jsem chystala kalendář pro asistentku, aby v něm jasně viděla, na jaké časy může přijímat klienty. Pochopila jsem, že to bude chtít hlubší analýzu a tak jsem si sedla a psala. Nejprve jsem psala seznam všech činností, které mám na starost a které se beze mě neobejdou. Pak jsem ke každé činnosti napsala, kolik zhruba mi zabere času. Když jsem si seznam prohlédla, s překvapením jsem zjistila, že kdybych skutečně všechno odevzdávala včas, nestačilo by mi ani 20 hodin práce denně. Takže jsem se musela rozhodnout pro to, co je důležité a sestavit si normální kalendář.

 

Rovnováhu chápu tak, že děláš to, co tě baví v míře, která tě baví. A z toho zbytku, který tě nebaví, si dokážeš udělat hru. Problém s rovnováhou je jeden. Pokud neokusíš extrémy, nikdy nenajdeš svůj střed. Můžeš se sice držet nějakého modelu, který sis obhlédl doma, ale pokud ten model bude vyšinutý nebo pokud bude sedět jinému temperamentu než je ten Tvůj, bude pro Tebe hodně vyčerpávající. Pro každého z nás je dobré něco jiného. Někdo má tolik energie, že jí potřebuje vybít a jiný zase potřebuje odpočívat. Jeden odpočívá běháním a druhý potřebuje spát. Svou cestu si každý hledáme sám.

 

Zajímavé je, že na každou blbost dostaneš manuál. K životu ale žádný nemáš. Musíš si ho vytvořit z vlastních zkušeností. Potřebuješ použít metodu ,,pokus – omyl“ a pečlivě zaznamenávat, co funguje a proč. Jak říkala moje milovaná profesorka Hanka Smrčková: ,,Všechno zkusme, dobrého se držme.“ Napadlo tě někdy, kolik práce dá malému dítěti než se naučí chodit? Přepadává dopředu, dozadu, padá z různých výšek, v podstatě je neuvěřitelné, že většina dětí počáteční pokusy o chůzi přežije. Jenže i v dospělosti je na tom člověk podobně, pokud hledá životní rovnováhu. Balancuje, snaží se udržet a občas to neodhadne. V lepším případě se z toho poučí a postupně se stává stabilnějším.

 

Německý neurolog a psychiatr Nossrat Peseschkian, rozdělil život do čtyř oblastí, které by měly být přiměřeně rozloženy: tělo, práce, vztahy a smysl. Zlatou střední cestou se ubíráš, když každé oblasti věnuješ zhruba 25% svého času. Modelů, jak si smysluplně rozdělit čas, je samozřejmě celá řada, ale mě tenhle pomáhá zorientovat se v tom, jak na tom právě teď v daných oblastech jsem. Právě teď – je pro rovnováhu nezbytná veličina. Pořád procházíme proměnami, naši blízcí zrovna tak. Jiné potřeby mám v pětadvaceti a jiné ve čtyřiceti, stejně tak můj partner nebo děti. To, co vyhovovalo včera, může být dnes peklem a naopak. Proto je dobré se jednou za čas zeptat sám sebe: ,,co potřebuji právě teď – v tomto období?“

 

Když ses narodil, dokonale jsi změnil mé vnímání času. Tvůj příchod na svět mě naučil jednu podstatnou věc: namísto abych neustále reagovala na podněty zvenčí a přijímala pozvánky na zajímavou práci, setkání s přáteli nebo kulturní akce, začala jsem si čas sama aktivně utvářet. Rozhodla jsem se, s kterými lidmi chci trávit čas, a které zážitky jsou pro můj naplněný život nepostradatelné. Namísto pasivní reakce na vnější okolnosti jsem se posunula k aktivnímu rozhodování, jak s životním časem naložím. A za to jsem velmi vděčná.

 

Šimone, přeji Ti z celého srdce, aby sis vytvářel život radostně a smysluplně. Aby ses stal jeho aktivním tvůrcem.

 

S láskou, máma