ODVAHA

O odvaze

 

Milý Šimone,

 

když mi bylo kolem pěti let, stála jsem před velkým zrcadlem u rodičů v ložnici. Byl to pro mě posvátný prostor. Čtvercová místnost byla vybavena tmavým nábytkem a voněla máminým a tátovým oblečením. Stála jsem nehnutě před zrcadlem a dlouze se dívala sama sobě do očí, pozorovala svůj odraz a nahlas si opakovala. ,,Já? Já.“

 

Nedokázala jsem pochopit, že to, co vidím očima, dvěma dírami v hlavě, je můj vnější projev toho, kdo jsem. Já. Jsem odsouzena dívat se na svět skrz tuhle masku mého těla, vidět svět pouze dírami v hlavě. V ten moment mi s celou hrůzou došlo, že pokud já, moje podstata, je uzavřena v této schránce, znamená to, že jsem odsouzena být naprosto sama. Protože moje máma si myslí, že ona je já. Moje sestra o sobě uvažuje také jako o já. Pro mě jsou to však ony stejně jako já jsem pro ně ona. Ta hra se zájmeny mě úplně vyděsila. Znamená to tedy, že nikdy nikdo neprožije smutek, strach, radost, štěstí, zlost nebo bolest, které cítím? Já naopak nikdy opravdově neprožiju to, co cítí oni. Seděla jsem na schůdku před zrcadlem a plakala. Maminka, která šla kolem si toho všimla. Zastavila se, pohladila mě po hlavě. ,,Co se stalo?“ ,, Bojím se, že nejsem pro život dost odvážná. Já jsem já, ale ty jsi jiné já, Petra si myslí, že je já, Blanka… a to znamená, že jsme každý sám.“ Maminka mi sáhla na čelo, vypadala trochu vyděšeně. Přesvědčovala mě, že jsme rodina a v rodině, že člověk nikdy není úplně sám, ale já jen nespokojeně kroutila hlavou.

 

Večer jsem dlouho nemohla usnout, v posteli jsem brečela. Po chvíli jsem brečela tak nahlas, že jsem přivolala maminku. Zlobila se. Byla unavená a hrozilo, že rámusem vzbudím ostatní sourozence, kteří zatím spali. ,,Co je?“, zlobila se maminka a znovu mi kontrolně sáhla na čelo. ,,Já se bojím“, kňourala jsem. Maminka vzdychla a obrnila se trpělivostí. „Bojím se toho, co mě čeká. Bojím se, že se budu bát i pak, až budu dospělá.“ Chudák maminka zalapala po dechu, přikryla mě, pohladila a slíbila, že mi nechá otevřené dveře do chodby, kde bylo světlo.

 

Trochu jsem vyrostla, ale bát jsem se nepřestala. Bála jsem se hodně, bála jsem se všeho a bála jsem se pořád. Bála jsem se noci, bála jsem se duchů, bála jsem se přes den ve škole, bála jsem se, že něco provedu a že za to dostanu, bála jsem se, že mě starší sestry nevezmou mezi sebe, bála jsem se, že umřu a ještě víc jsem se bála, že umře máma nebo táta. Když jsem byla šťastná, bála jsem se, že to brzy skončí a když jsem byla nešťastná, bála jsem se, že to nikdy neskončí. Dnes už vím, že jsem byla úzkostné dítě a přes veškerý svůj optimismus jsem byla většinu času svázaná strachem a učila se žít v tom světě plném ,,Jájů“.

 

O nějaký rok později jsem seděla v okýnku na terase, kde bylo moje oblíbené místo, a přemýšlela nad tím, proč zrovna já se všeho tolik bojím. Jestli to souvisí s tím, co říkala máma tetě: ,,Madlenka je hrozně přecitlivělá.“ A jestli s tím můžu něco dělat. Zajímalo mě taky, jestli i ostatní lidé cítí stejné strachy, anebo jsem prostě jiná, divná, přecitlivělá. Výraz přecitlivělá jsem chápala, jako že jsem mimo normu. Ukazoval na to, že musí být nějaká míra citlivosti, která je v pořádku, ale já jsem pře – citlivělá, to znamená přes míru, pro mě se rovná tomu, že jsem asi trochu divná. Také jsem pochopila, že si to v tom případě budu muset vyřešit sama, protože ti, co jsou v normě, mě asi moc nepochopí.

 

Přemýšlela jsem také nad tím, jestli ta moje divná přecitlivělost má nějakou výhodu a jedna mě napadla. Bojím se všeho tolik, že téměř nerozlišuji mezi strachem ze smrti a strachem ze zítřejší písemky. Většina lidí se ale bojí výrazně míň nebo víc podle situace. To znamená, že když se bojím všeho stejně, mohla bych mít pak výhodu u těch věcí, které ostatním připadají velké a mají z nich velký strach. Tehdy na verandě jsem došla k závěru, že takhle to dál nejde. Buď se budu celý život bát nebo půjdu a krok za krokem budu dělat věci, ze kterých mám strach. Vybrala jsem druhou variantu a můj život nabral v mnohých ohledech dobrodružný ráz.

 

Dlouho jsem obdivovala každého, kdo se na rozdíl ode mě nebál. Až v dospělosti mi došlo, že odvaha není absence strachu, že nedostatek strachu bývá spíš nevědomost. Trvalo mi dost let než jsem zjistila, že všichni se něčeho bojíme. Soužití s tvým tátou bylo hodně let hezké proto, že jsme se každý báli něčeho jiného. Já se bála divokých zvířat v Africe, on se bál ,,divokých lidí“ v ghetu. Zatímco tvůj táta na expedici v Botswaně chtěl, abychom popojeli kousek blíž k naštvanému slonovi, já se třásla strachy. Když jsme se ale ocitli v neslavně vyhlášeném ghetu, kam se vůbec nedoporučoval vstup bílých osob, vyskočila jsem z auta, podávala si s místními ruku a seznamovala se, zatímco táta si rval hrůzou vlasy a mě cpal zpátky do auta.

 

Šimone, opakem odvahy není strach, ale zbabělost. Zbabělost chápu jako zradu sebe sama nebo hodnot, za kterými stojím. Je poměrně těžké oddělit strach od zbabělosti. Myslím, že měřítkem toho, kdy jsme zbabělí a kdy odvážní, jsme pouze my sami. Odvahou nemám na mysli jen velké hrdinské činy, ale obyčejnou lidskost. Jako např. když sousedovi zemře někdo blízký, tak se před ním neschovávat, ale otevřeně s ním promluvit a podpořit ho.

 

Žít chce odvahu. Když trénujeme na malých věcech, zjišťujeme, že život je nekonečně moudrá škola, kde se můžeme učit. Když se nám něco nepovede, dostaneme vzápětí další lekci, na které můžeme trénovat. Prožít život opatrně, na jistotu nebo dokonce zbaběle Tě nic moc nenaučí. To, co vím jistě je, že odvaha je nepohodlná, ale vyplácí se. Je velkou pravdou, že nic neriskovat často znamená riskovat mnohem víc.

 

Žij život odvážně a s láskou,

 

máma