SEZENÍ NA SCHODECH

Zavolal mi kamarád David s tím, že jeho syn poslední dobou začal hrát špatně tenis. On jako otec mu chce, ale neumí pomoc. Syn se jmenuje Robin, je mu necelých osm, je prvorozený ze dvou dětí a viděla jsem ho naposledy před pěti lety, kdy začínal chodit do školky. Kamarád tvrdil, že potřebuje, abych šla s nimi na jeden zápas, podívala se na Robina a jako kouč poskytla spásnou intervenci.

Snažila jsem se mu to vymluvit. Téma ambiciózních rodičů, kteří lpí na tom, aby se jejich dítě prosadilo, je mi cizí. Primárně pracuji s dospělými, ne s dětmi a můj vlastní syn, co se sportu týče, by mohl vyhrát závod v neambicióznosti. Pokusila jsem se Davida přehrát na mou sestru, která je dětská psycholožka. ,,Potřebujeme kouče, ne psychologa“, protestoval Dave. ,,Bude to pro tebe určitě profesně zajímavý“, snažil se mě motivovat. ,,Vím, že jsi profík, zažil jsem tvou práci, věřím Ti,“ útočil na mé ego. ,,Bez tebe to nedáme“, manipuloval mě. Bylo to tak průhledné a přesto dosáhl toho, že mě začal Robin a tenis zajímat.

Zápas byl shodou okolností o víkendu, který jsem si mohla zařídit, a tak jsem kývla. Vyzvedl mě vystresovaný David, který vezl poměrně klidného syna. ,,Tak co, nechceš si s Robinem promluvit?“, zeptal se mě hned po pozdravu. ,,Ani ne“, musela jsem se smát. Robin ,,pařil PAC- MANa“ na telefonu a nevypadal, že by si potřeboval povídat s kámoškou svého táty. ,,Jak to tedy uděláme?“, tlačil dál David. Zjistila jsem, že máme asi hodinu a půl do zápasu a navrhla, že si dám s Robinem na chvíli na schodech pití a popovídáme si. David byl nervóznější než kdyby měl hrát sám. ,,Dneska jde o dost“, řekl mi na vysvětlenou, když viděl můj nechápavý pohled. Pak nás na můj pokyn zanechal na schodech s kelímkem vody. Ulevilo se mi.

,,Robine, řekl ti táta, proč jsem tady dneska s vámi?“ , zeptala jsem se raději hned na začátku. ,,Jo, prej, abych se zase vrátil zpátky do hry“, odpověděl Robin nevzrušeně. ,,Takovou moc nemám, neumím z tenisu ani desetinu toho, co ty…“, rozesmál mě, ,,ale můžeme si spolu chvíli povídat. Prý hraješ už čtyři roky.“ ,,To jo“, zvedl překvapeně oči od ,,PAC-MANa“, kterého hrál ještě pořád na telefonu. ,,Tak prosím na chvilku vypni telefon a pověz mi o sobě a o tenise. Víš, je to zajímavá hra a já o ní moc nevím. Budu ráda, když se něco od tebe naučím.“ ,,Tak jo“, usmál se zase. ,,Mě to teď moc nejde, ale dřív jsem hrál docela dobře. Řeknu ti, o co jde…“ Robin mi s neuvěřitelnou přesností popsal, o čem je tenis. ,,Takhle dobře mi to ještě nikdo nevysvětlil … Když říkáš, že dřív to šlo, tak podle čeho jsi poznal, že to jde krom toho, že jsi vyhrával? Co bylo jinak než teď?“

,,Bavilo mě to. Chodil jsem hrát s Maxem, který se pak odstěhoval. Na kurtu jsem měl pocit, že jsem úplně lehkej. Byla to legrace. Naši chodili na zápasy spolu, táta se na mě tolik nesoustředil.“,,A teď?“,,Max žije někde v Německu, mámu tenis vůbec nezajímá a tátu zase zajímá až moc. Pořád mi říká, jak mám hrát a co mam dělat. Mě to pak ještě víc nejde. Takže mě teď tenis vůbec nebaví.“,,To dost chápu,“ bylo mi líto utrpení, které my dospělí dětem způsobujeme.,,Můžeš mi prosím přehrát tátu? Zkus mi ho zahrát jako kdybys byl herec.“ Robin s přehledem a bez zaváhání začal hrát tátu před zápasem a během hry. Jeho výstup byl tak přesný, že mi tekly slzy smíchy. Úplně se mi před očima přeměnil v malého, strašně nervózního, Davida. Když viděl, jak moc mě rozesmál, začal se smát také.

,,Robine, já vím, že se tady tomu smějeme, ale dost chápu, že ti tohle nevyhovuje. To by asi stresovalo úplně každého, víš? Napadá tě ještě něco, co bys k tomu mohl říct?“,,Jo, ale je to trochu blbý…“,,Blbý je často důležitý“, povzbudila jsem ho na základě své praxe. Jakmile klient řekne, že je něco ,,blbý“, často to znamená, že se dostáváme k jádru. Jak to, že stud tak otevřeně ukazuje naši zranitelnost, která je klíčem k vnitřní pravdivosti?,,No ještě mě napadlo, že kdyby táta nebyl smutnej z toho, že mamince chodí na telefon srdíčka od jednoho pána, tak by to možná taky pomohlo.“ Robinovu maminku jsem viděla jen jednou. Byla atraktivní a nesmírně milá. ,,Máš to, koukám, s dospělými docela těžký“, povzdechla jsem si. ,,Jo, hlavně táta jak mi u hraní pořád něco povídá, tak ho musím vypnout. Úplně vypnout, jinak bych měl moc plnou hlavu a pak mi to právě zase nejde.“

,,Robine, řekl jsi spoustu důležitých věcí. Co bys teď nejvíc potřeboval, aby tě tenis znovu bavil?“,,Chtěl bych, aby se mnou hrál někdo z kámošů. Taky bych chtěl, aby to táta tak neprožíval a chtěl bych, aby přišla někdy i máma. Chtěl bych, aby zase o nic nešlo. Chtěl bych mít lehký nohy jako dřív. Taky bych chtěl mít prázdnou hlavu, když hraju.“,,No vidíš, sám sis vymyslel skvělý plán. Můžu ti dát úkol na dnešek?“,,Úkol?“, zeptal se nedůvěřivě. Sakra, úkol byl ale pěkně blbý název pro dítě ve druhé třídě! Rychle jsem pokračovala, abych opravila svůj celkem začátečnický přehmat v názvosloví.,,Mohl by sis dneska hru prostě jen tak užít? Prostě dnes bude úplně jedno, jestli prohraješ nebo vyhraješ, hraj tak, aby tě to co nejvíc bavilo.“ Na schodech nad námi se objevila Davidova silueta. Významně ťukal na hodinky. Ukázala jsem na Davida gesto, ať nám dá ještě minutu. ,,Robine, táta už je tady,“ chci se s tebou domluvit. ,,Můžu říct tátovi, o čem jsme si povídali? Je něco, co by mělo zůstat jen mezi námi?“ Robin chvilku zaváhal. ,,Můžeš. Klidně mu to řekni, ale sedněte si co nejdál, jo?“

Posadila jsem se s Davidem na nejvzdálenější místo a zakázala jsem mu Robina během hry povzbuzovat. Řekla jsem mu ve zkratce, o čem jsme s Robinem mluvili. A také jsem dodala, jak moc úžasného a vnímavého syna mají. Pak jsem dodala, že je fajn, když se dospělí ke svým problémům postaví čelem. ,,Takže myslíš, že Robin nic jiného nepotřebuje?“, nejistě se mě ptal Dave. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Myslím si, že spoustu odvahy budeš potřebovat ty, aby ses pustil do toho, co je opravdu důležité.“ Tu sobotu Robin nevyhrál, ale prý si po dlouhé době hru užil. Domů jel veselý a pořád nám něco povídal. Zato David většinu cesty mlčel.