MŮŽE MYŠLENKA ZMĚNIT SVĚT?

   Obava mluvit na veřejnosti patří mezi největší lidské strachy. Ani moje osobní cesta k veřejným vystoupením nebyla přímá. Vzpomínám na své první vystoupení: bylo mi sedm a byla jsem pyšná, že mě paní učitelka vybrala, abych odříkala pásmo básní. Básničky jsem ze sebe jakž takž vypotila, ale když jsem měla začít zpívat, s hrůzou jsem zjistila, že otevírám sice pusu, ale žádný hlas ze mě nevyšel. Paní učitelka šermovala rukama, její gesto volalo: ,,zpívej, zpívej!“, ale já jen krčila čelo, kulila oči a zpívala jako na playback, který nikdo nezapnul.

   Další vystoupení, které mi vytanulo na mysli… bylo mi šestnáct a s mým milovaným spolužákem jsme moderovali majáles. Měla jsem takovou trému, že jsem týden předem nespala a když přišel slavný den, program jsem sice zvládla, ale vůbec nic jsem si ze svého vystoupení nepamatovala…

   Pak jsem začala studovat divadelní akademii a tam jsme v rámci školy nějakým způsobem vystupovali každý den. Naučila jsem se pracovat s hlasem, gestem, příběhem a dalšími řečnickými nástroji. Připadala jsem si celkem vybavená, přesto mě jednou pět minut před mým veřejným vystoupením popadl hrozný strach.

   Bylo mi dvacet šest let a měla jsem vystoupit na konferenci v New Yorku.Téma bylo více než zajímavé: Humor jako terapeutický nástroj.  Najednou se mi zdálo, že jsem si nic nepřipravila, že to málo, co jsem si připravila, jsem dávno zapomněla. Úplně jsem cítila, jak se mi rozsypávají obrázky toho, o čem chci hovořit. V tu chvíli mi cokoli, o čem jsem chtěla mluvit, připadalo banální a hloupé.  V sále sedělo asi pět set lidí a čekali, co inspirativního jim řeknu. Ta zodpovědnost, že si udělali volný čas kvůli tomu, aby si mě vyslechli a já jim nemám co nabídnout, byla hrozná. V hlavě jsem namísto jasné struktury přednášky měla jen spoustu otázek: co když mě vůbec nic nenapadne? Co když řeknu něco úplně blbého? Co když se ztrapním? Strach vždy začíná slovy ,,co když“ a pokračuje katastrofickým scénářem. Věděla jsem, že je to hloupé, ale zároveň jsem si nemohla pomoci. Obavy se na mě valily jako kaše v pohádce hrnečku vař a já prostě neuměla říci: DOST.

   Ten večer jsem se vplížila na podium, srdce mi tlouklo jako o závod, postavila jsem se k mikrofonu… a v tu chvíli mi došlo, že přednáška musí bavit hlavně mě. Také jsem pochopila, že není ideální dělat teoretickou přednášku na téma humoru, a že když se u svého vyprávění bavím, nejen že to zajímá diváky, ale na strach nemám čas. Je totiž nemožné současně se bát i bavit v jednom okamžiku. Ona přednáška pro mě byla zlomová, naučila mě, jak se na vystoupení těšit, jak se bavit a jak bavit druhé, aniž bych publiku musela vyprávět vtipy. Byla jsem vděčná za všechny nástroje řečníka, kterých jsem měla celou paletu a mohla jsem je postupně začít rozehrávat…

   Jeden tibetský mnich kdysi vysvětloval, proč je důležité, aby se publikum bavilo: ,,Jakmile otevřou pusu, aby se zasmáli, můžete přihodit i pilulku moudrosti.“ Nejlepší účinek mají přednášky, u nichž diváci vycítí lidskost přednášejícího. Jeho pocity, sny a představivost. Věřím, že přesně formulované a dobře zabalené myšlenky mohou měnit svět. Vnitřní svět člověka i svět okolo nás.