Cizí známí

„Cizí lidé jsou přátelé, které jsme zatím nepoznali,“ řekla moje duchovní máma, která žije v New Yorku. Napadlo mě, že stejné je to i s cizími jazyky. Také to jsou zatím neznámí přátelé, kteří jen čekají na to, až se společně setkáme.

Potkávám se nyní s francouzštinou. Fascinuje mě svým přímým kontaktem s latinou, svojí zdánlivou nedostupností. Postupně mi odkrývá svá tajemství, odhaluje mi netušené souvislosti. Půjčila jsem si synovu knížku Un bateau dans le ciel. „Lodí k cíli“ přeložila jsem, ale můj učitel se zašklebil a opravil mě: Lodí do nebe.

Dva dny na to se procházím Barcelonou. Snažím se vykutat zbytky španělštiny, kterou jsem hooodně dlouho nepoužila. Ze které jsem naposledy na vysoké dělala zkoušky. Čtu všechny nápisy v angličtině i španělštině, abych si jazyk připomněla. Spojují se mi zvuky, vůně, pocity, city, barvy, chutě a krásné výhledy na město. Obdivuji odvahu a smělost Gaudího. Jsem vděčná, že mohu procházet katedrálou Sagrada Família. Okouzlená Gaudího hrou, prohlížím si Krista přibitého na kolotoč, květiny, hru světla.

Náruživě čtu všechny nápisy – včetně zákazu kouření a podobně. Raduji se z těch zbytků španělštiny, jako kdybych potkala starou dobrou kamarádku, kterou mám hodně ráda. Hurá – cedule! El Cielo – nebe. Tentokrát jsem již poučená z lekce francouzštiny.

A napadá mě hned několik asociací: směřovat k cíli, zaměřit se na cíl, dojít do cíle, nastavit si správný cíl. V koučování se bez cíle člověk neobejde. Udává směr, dokážeme podle něj posoudit úspěšnost procesu. Jenže cíl má také svou past. Pokud se na něj zaměříme moc, může nám nepozorovaně ukrást radost z cesty. Honba od cíle k cíli nám pak může ukrást život podobně jako některým křesťanům, kteří se snažili život jen tak přežít proto, aby se dostali do nebe.

Cizí jazyky… přátelé, kteří nám ukazují souvislosti. Přátelé, které stojí za to potkávat. Mluvme jimi špatně, primitivně, lámaně, ale mluvme jimi rádi.