Do ničeho se necpi

Málokdo by věřil důvodům, proč jsem šla původně studovat herectví. Miluji život a zbožňuji literaturu. Přišlo mi, že obor herectví tak nějak obojí propojuje, že si mohu vyzkoušet spoustu životů a zároveň se zabývat inteligentními texty. Vždycky mě bavilo zpívat, tančit, kreslit a hlavně mluvit a číst… a zdálo se mi, že všechny ty činnosti s herectvím souvisí. Zhruba v době, kdy všechna ostatní děvčátka vyrostla z dětských snů o tom, že budou slavné herečky, zpěvačky a modelky, a začala se rozhlížet po seriózních zaměstnáních, rozhodla jsem se, že půjdu studovat herectví. Moje intelektuální matka si rvala vlasy. Pro moji mámu bylo herectví vůbec nejhorší obor, jaký jsem si mohla ke studiu vybrat. V matčiných očích herectví předčila už jen kariéra modelky nebo prostitutky. Abych naplnila matčinu noční můru, studovala jsem herectví, odjela do Prahy a vydělávala si modelingem. Prostituci jsem vynechala.

Už v prvním ročníku jsem objevila, že samotné herectví nebude pro mě ten pravý obor. Zúčastnila jsem se natáčení jednoho známého režiséra. Moje role byla zahrát naivní studentku matematiky, kterou svádí její profesor. Ve scénáři bylo několik hloupých frází, které svědčily o tom, že ten, kdo text psal, evidentně dlouho dvacetiletou holku z blízka neviděl. Upravila jsem věty, aby se s nimi dalo pracovat. „Stop!“ zařval režisér. „Co máš v tom scénáři? Řekneš to přesně, jak to je napsaný.“ „Ale takhle by to žádná dvacetiletá holka neřekla,“ argumentovala jsem, překvapená jeho prudkou reakcí. „Ale ty to tak řekneš!“ „Ale proč?“ To už jsem se bála, že po mně skočí. „Protože jsem režisér a ty jseš herečka!“ „No, tak to já asi nejsem herečka,“ řekla jsem nahlas a v duchu jsem dodala, protože nebudu poslouchat někoho, kdo je ještě blbější než já!

Dodnes si pamatuji ten pocit úlevy, když jsem opouštěla filmové dílny v Klimentské. Bylo mi čerstvých dvacet a věděla jsem, že sice vůbec nevím, kým jsem a co budu dělat, ale vím docela bezpečně, že nejsem herečka.

Otázka, kdo jsem, se mi pravidelně vracela a já byla šťastná, když jsem objevila, že prostor pro zkoumání odpovědí na otázku, kdo jsem a v čem je můj talent, mi skýtají herecké improvizace. Absolvovala jsem do té doby spousty seminářů zaměřených na psychologii a osobnostní rozvoj, ale improvizace, kterou jsem měla ve škole povinně, mi pomáhala, abych se o sobě dozvídala bez utrpení a smutku, ale s radostí, smíchem a humorem.

Na improvizaci jsme měli nezapomenutelnou učitelku Hanku Smrčkovou, hereckou legendu Divadla na zábradlí (éra režiséra Schorma). Bez nadsázky tvrdím, že Hanička byla můj nejvýznamnější životní kouč. Dvě doporučení, která jsem od ní dostala, bych ráda předala: „Nikdy se s nikým nesrovnávej!“ a „Do ničeho se necpi!“ Improvizace mě na rozdíl od klasického herectví zaujala natolik, že jsem postupně objezdila leckteré zahraniční dílny. Na tu základní školu od Haničky však nikdy nezapomenu!