Kvalita vztahů určuje kvalitu života

Magdalena Vokáčová se zabývá vztahy při koučování i jako autorka úspěšné divadelní hry Úvod do neštěstí a právě vyšlé knihy Zakázaná učebnice koučování.

Koučink je metoda rozvoje lidí, pro kterou je typické, že kouč nedává rady, ale pracuje s koučovaným (klientem) společně na nalezení řešení dané situace. Tím pomáhá využít klientův potenciál. Podle oblastí života existuje osobní a profesní koučink.

Máte spoustu různorodých aktivit. Když vezmu jen to, co jsem našel na internetu, tak jste koučka, trenérka, herečka, spisovatelka, matka, manželka. To je spousta rolí. Která je pro vás v této životní fázi ta hlavní?
Myslím, že je to autorka, protože ta role vlastně propojuje všechny ostatní. Já jako kouč mám největší přínos jako autor, protože s každým člověkem vytvářím nějaký unikátní prostor. A podobný přístup mám v divadle k ostatním hercům i k sobě. I jako matka.

Jako autorka jste podepsaná pod divadelní hrou Úvod do neštěstí. Navíc ji režírujete a hrajete v ní. Hra zaznamenala úspěch, máte vyprodáno. Jak byste pozvala ty, kteří ji ještě neviděli,u do divadla?
Úvod do neštěstí je divadelní představení na motivy stejnojmenné knihy Paula Watzlawika. Podařilo se stvořit hru na téma, které v podstatě není k smíchu, protože je to o tom, jaké hry na sebe hrajeme v komunikaci. Ale diváci se během představení smějí skoro pořád. A to je můj způsob, jak pracovat. Walt Disney řekl: „Raději budu lidi bavit a doufat, že si odnesou nějaké ponaučení než je vychovávat a doufat, že je to bude bavit.“ To je mi hodně blízké. Protože přes humor a přes zábavu dokáže k lidem dojít hodně podstatných věcí.

Právě vám vyšla kniha Zakázaná učebnice koučování. Proč zakázaná?
Kladla jsem si otázku, jak napsat knihu, která by byla pro čtenáře atraktivní, čtivá, poučná, praktická a humorná. Hledala jsem způsob, jak vytvořit něco, co by bylo opakem slova učebnice. Proto „zakázaná učebnice.“

O čem kniha je?
Kniha je psaná formou zápisků účastníků výcviku koučů a odkazuje ke Stanislavskému, který napsal knihu Moje výchova k herectví formou deníku studenta herecké školy. Moje kniha přibližuje různé koučovací techniky, které se mi osvědčily v praxi.

Pro koho je kniha určená?
Kniha je napsaná tak, aby popsané techniky mohl uchopit laik, profesionální kouč, učitel, či kdokoliv, koho zajímá vlastní rozvoj.
Jaké je vaše hlavní téma při koučování?

Témata si přinesou klienti a jsou hodně různorodá. Můj obor je komunikace a vztahy. Věřím tomu, že komunikace určuje kvalitu vztahů. A to, jaká je kvalita vztahů, určuje kvalitu života. Takže koučování je pro mě způsob, jak navyšovat kvalitu života jiných a potažmo i mého vlastního.
A kdo je váš typický klient?
Jsou tři a jsou popsaní v knize Zakázaná učebnice koučování. (Smích.) Ale vážně. Klienti jsou velmi různí. A jejich skladba se mění. Což mimochodem taky vypovídá něco o koučovi. Dříve jsem koučovala hlavně muže. A od té doby, co jsem se stala matkou, mám mnohem větší pochopení pro ženy. Ne kvůli tomu porodu samotnému, ale možná to přišlo se starostí o můj zevnějšek. Že jsem se začala víc starat o to, abych působila žensky. Teď koučuji napůl ženy a napůl muže a jsem ráda. Mám hodně zajímavé klienty, hodně úspěšných lidí, od kterých bych se já mohla učit a učím se od nich. A mám k nim velký respekt.

A co koučink manažerů?
Tomu se věnuji míň a míň.

Z jakého důvodu?
Přijde mi, že dost často ti lidé nevědí, co chtějí. Že přicházejí s tím, že chtějí třeba povýšit, zvýšit plat, vylepšit kariéru. Přitom já cítím, že ta práce u nich by měla být na hlubší úrovni, na celkovém štěstí. Nechci pracovat na některé jejich dílčí záležitosti a zároveň chci respektovat, že to, s čím přišli, je jejich téma. Takže je pro obě strany nejjednodušší, abych jim nabídla někoho z řad mých studentů, o kterých vím, že jsou pro ta témata vhodnější.

Nicméně i v manažerské práci jde o vztahy.
Určitě. To je téma, které koučuji. Pracuji s různými hereckými metodami. O některých se píše i v Zakázané učebnici.

Jak mohou metody, které znáte z herecké práce, pomoci manažerovi, který například vede tým?
Podle mě může manažerům pomoci ta část herecké profese, která pracuje s emocemi. Protože herec, aby byl schopen hrát, tak se musí vyznat ve svých emocích a musí je umět vyjádřit. A to dost často manažeři neumí. Proto mají problém komunikovat. Proto mají problém, aby někoho namotivovali. Proto mají problém se vyznat ve druhých, protože se nevyznají v sobě. A první fáze spočívá v tom si uvědomit, že nějaké emoce vůbec mám. A pak prozkoumat, kdy mám jaké a umět je srozumitelně vyjádřit pro druhé.

Jak na to?
Vyžaduje to především udělat si čas. Koučuji taky manželské páry. Říkají, že dobrý vztah je pro ně priorita, mají třeba malé děti, jsou unavení z práce. Tak se podíváme na čas, který mají oni dva spolu jenom pro sebe a bývají velmi překvapení. Čas bez dětí, bez domácnosti, bez povinností, jen pro ně dva, je často nula. A to je problém i v pracovních týmech- málo času na vztahy. Většina práce šéfa v businessu stejně jako režiséra na divadle je právě v tom umět vytvořit a udržovat vztahy. Dobrý začátek je líp se vzájemně poznat.

Poslední otázka na závěr. Co byste vzkázala lidem do roku 2014?
Zabývám se vztahy a vidím, jak většina problémů pramení z toho, že člověk nepřijal nebo nemá rád sám sebe. A to s sebou nese všechny ostatní problémy. Lidi neřeší příliš rozmanitých věcí. Řeší buď jak si najít vztah, jak takový vztah udržet nebo jestli se rozejít ve vztahu, který jim nevyhovuje. A klíčem k tomu je přijmout sebe sama a mít se ráda. Tím to začíná a tím se opravdu spousta věcí vyřeší. Takže můj vzkaz: mějte se rádi.

Eduard Bermann