LÁSKA

O lásce

 

Milý Šimone,

 

včera mi přišla sms od klienta: „Nebudete mi to věřit. Jsem zamilovaný a asi zase špatně. Ale i tak je to krásný. Už se těším, že to spolu probereme!“ Četla jsem zprávu a usmívala se. Klient měl za sebou náročné období rozvodu a já mu to „krásný“ upřímně přála.

Jak je možné, že se do někoho zamiluju, i když vím předem, že „to je asi špatně“? Proč dokážu jednoho milovat a jiného ne? Láska je tajemství. Příběhy lásky byly tolikrát převyprávěny v literatuře a filmech, psychologie utratila miliardy za výzkumy toho, proč s někým umím udržet vztah a s jiným ne, přesto k jednoznačným závěrům nedošla. V lásce neexistuje pravidlo, které by bylo použitelné pro všechny.

Mnoho problémů ale vyplývá z následujícího: Jen málo z nás dostalo v dětství tolik lásky, kolik potřebujeme. Je to tím, že ani naši rodiče jí neměli dost a ani rodiče našich rodičů atd. Následkem je, že také jenom málo z nás umí dávat tolik lásky, kolik jí potřebují naši blízcí. Většina lidí pak očekává, že když já mám tak málo, měl by mi dodat ten druhý a to honem! Jenže často jsme v situaci jako bychom chtěli po žebrákovi milion. Žádný nemá, a tak nám nemůže nic dát. Naopak on sám chce milion po nás. Ocitáme se pak ve hře dvou žebráků, kteří chtějí po sobě milion navzájem. Tak se od naděje, že z nás díky druhému budou milionáři, propracujeme k hořkému zklamání. Myslím, že není moc projektů, které by tak často začínaly euforickým nadšením a končily tak obrovským zklamáním, jako je partnerství.

Lásce a laskavosti se tedy potřebujeme učit. Často se mluví o sebelásce. Sebeláska není sebestředná, narcistní láska, představuji si ji tak, že je mi se sebou dobře, že umím žít sama o sobě zajímavý život. Nevyžaduji po partnerovi, aby mě naplnil, aby mě udělal šťastnou.Všichni si někdy děláme představu o tom, kým bychom po boku druhého mohli být. Ve chvíli, kdy objevím, kým si vlastně přeji být a vymyslím, jak toho dosáhnout bez toho, abych na druhého jako na vánoční stromeček navěsila svá očekávání, mám z velké části vyhráno. Šimone, je totiž jenom jediný člověk na světě, který Tě může učinit šťastným nebo nešťastným. Tím jsi Ty sám.

„K čemu je vůbec láska?“, ptal si se mě nedávno. Je to dobrá otázka. Literatura tvrdí, že „skutečná láska nás promění“. Myslím, že každá láska nás promění. Určuje jak a kudy se bude náš vývoj ubírat. Nemusí jít jen o lásku partnerskou, moc proměnit nás má také láska rodičovská, dětská, přátelská a další. K lásce určitě patří i projevy laskavosti, které dělají svět krásnější a navyšují pocit naší vnitřní spokojenosti.

Partnerskou lásku provází tři strážci – intimita, vášeň a závazek.

Intimita je o nejniternějším spojení s vlastním já. Znám se? Umím se sebou žít? Vím, po čem toužím a kam směřuju? S člověkem, který se nezná, není možné navázat skutečnou blízkost. Blízkost ve vztahu je podmíněna napojením se na svůj bohatý vnitřní svět.

Když zůstane vzdálenost mezi dvěma lidmi příliš velká, nedojde ke skutečnému propojení. Pokud ale dojde k naprosté fúzi, ani jeden z partnerů už neví, kde začíná on a kde ten druhý, zničí se dvě individuality a vznikne takové zvláštní neurčité bláto, takže ani tak nemůže dojít k smysluplnému propojení. Symbolem lásky není kruh, ale srdce. Láska není absolutním splynutím, ale daleko spíš harmonií a jiskřením mezi dvěma póly. Vytvořením celku ze dvou zjevných částí. Přehnané splynutí znamená, že není s kým se spojit, není už žádný svébytný vnitřní svět, není prostor pro překvapení. Vplíží se nuda a zároveň strach, že bez toho druhého neobstojím, nebudu celý, kompletní.

Vášeň je jiskra, zahrnuje napětí a přitažlivost nejen ve fyzické rovině. Láska není jen vzplanutím vášně, jde spíš o způsob existence, dávání, nikoliv obětování se.

Závazek je rozhodnutí pro vzájemnou oddanost.

Chalíl Džibrán, autor Proroka, řekl: „Milujte jeden druhého, ale nevytvářejte milostná pouta: raději ponechte pohyblivé moře mezi břehy vašich duší.“

Narodili jsme se sami a sami zemřeme. Jestli ale chceme čas, který zde máme, trávit sami nebo s někým, si můžeme vybrat. Láska je potvrzením toho, kdo jsem, ale také překročením.To, že se mají dva lidé rádi, na vztah nestačí. Láska je čin, je to sloveso, nejsou to řeči a gesta. Láska vyžaduje víru, bez víry láska není možná. Láska je volba, kterou uděláš.

Nikdy lásku nevzdávej příliš rychle. Pokud zažiješ zklamání, nesniž se ke mstě nebo vědomému ubližování. Blbec není ten, kdo miluje, hloupé je neumět milovat a zapouzdřit se v křivdě.  Jeden můj duchovní učitel mi řekl: „Všichni máme v životě období, kdy pro intenzivní bolest, kterou zažíváme, přestaneme v srdci cítit lásku. V takovém případě ji zkus prostě zahrát. Hraj to, že miluješ všechno kolem sebe a uvidíš, že po chvíli se Ti láska do srdce zase vrátí.“ Měl pravdu.

Jako máma vidím, že už teď máš v sobě spoustu lásky. Když programuješ, sedíš u toho celé hodiny a pak mi ukážeš, na čem jsi pracoval sedm dní. Když mi ukazuješ obrázky mlhy, kterou jsi nafotil. Když se překonáš a hraješ si se psem, i když tě to zrovna otravuje. Když usnu u čtení na gauči a ty mě přikryješ dekou a připravíš mi vodu, abych se mohla hned po probuzení napít. Když si s Barunkou povídáte o tom, jak máte rádi babičky.

Šimone, nikdy a nikým si nenech vzít svoji laskavost a schopnost milovat.

 

Mám Tě z hloubi duše ráda,

 

máma