Recept na pláč
Když vás moji milí tak upřímně povzbuzuji, abyste plakali, když vás učím plakat, řeknu vám, proč a jak pláču já. Když už totiž jednou začnu, pláču naplno, pláču tak, že slova srdce usedá nabývají doslovného významu. Když už jednou začnu plakat, pláču nejčastěji pro lásku.
S vděčností pláču pro lásku, kterou jsem v dětství v tak hojné míře dostala, a pláču pro lásku, kterou jsem v dětství potřebovala a nedostala. Pláču radostí nad tím, že mám syna, a pláču také proto, že mám jenom jednoho. Pláču pro všechny děti světa, které se nenarodily, a ještě víc pro ty, které se narodily a nemají se dobře. Pláču pro všechny na světě, kteří nedostali dost lásky. Pláču pro všechny lásky, které jsem neprožila, a ještě víc pro ty, které jsem prožila. Pláču až na dno svojí duše proto, že lidem beznadějně věřím a mám je ráda, i v případě, že to postrádá logiku. Pláču pro všechny nesplněné sny. Pláču pro svoji malost. Pláču proto, že bych chtěla být zase malá a mít velkou mámu, která mi utře slzy. Pláču pro svoji mámu, která stárne a která vůbec neměla lehký život, a přesto dokázala s humorem vychovat čtyři děti. Pláču pro tátu, který umřel, když jsem byla malá.
Pláču pro všechny nešťastné lidi světa a mnohem víc pro ty, kteří štěstí předstírají. A pláču také proto, že šťastný okamžik tak snadno skončí. Pláču pro všechnu nespravedlnost světa. Pláču proto, že si nikdy nesáhnu na Boha. Pláču pro všechna rozhodnutí, která jsem udělala, a pláču pro všechna rozhodnutí, která jsem neudělala. Pláču pro zemi, pro to, jak se k ní chováme. Pláču pro přírodní národy, které vzděláváme. Pláču pro všechen pokrok světa, kvůli kterému se starší lidé cítí vykořenění. Pláču pro všechny živé i mrtvé. Pláču láskou k lidem a pláču pro lidskou zranitelnost. Pláču pro jídlo, které jsem připálila, a pláču proto, že tu není nikdo, kdo by se nad ním ošklíbal. Pláču proto, že stárnu a umřu, pláču proto, že zestárne a umře můj syn a všichni, které mám ráda.
Pláču pro všechny dobrodružné cesty – ty malé smrti, kdy se člověk rozloučí se svými jistotami. Pláču pro slovo domov. Pláču pro všechny, pro které slovo domov nic neznamená. Pláču proto, že nikdy nepochopím vesmír. Pláču pro všechna tajemství, která mi zůstanou skryta. Pláču pro všechnu nenávist, krutost a zášť, kterou lidé ubližují jenom sami sobě. Pláču proto, že na sebe máme s přáteli málo času. Pláču pro lacinou esoteriku, pro nevkus, pro nepodařená díla, připálená jídla a zpackané osudy. Pláču pro sebe, pro tebe, pro ně. Pláču proto, že já a ty jsme zároveň oni. Pláču proto, že mě bůh nemůže vzít do náruče a pochovat.
Když už jednou začnu plakat, pláču pro všechno a pro všechny. Když už jednou začnu plakat, pláču tak naplno, že promáčím noční košili, postel i koberec, až se z těch slz vytvoří pramínek a z pramínku řeka, která smývá všechnu bolest, všechen smutek a všechen žal. Sedím pak uprostřed té řeky a nechám omývat svoji duši, protože vím, že teprve na dně, teprve tam se rodí soucit a láska ke mně samé. Teprve tam si naplno položím otázku: jak se mohu podpořit? Co pro sebe mohu udělat? Co v této chvíli opravdu potřebuji? A přijde úleva, protože vím, že jedině odtud v člověku roste sebevědomí, které by se dalo přeložit jako přijetí sebe sama.
