VOSTRÁ VOKÁČOVÁ : ROZMAZLENÉ DĚTI

VOSTRÁ VOKÁČOVÁ

Rozmazlené děti

Varování: Pozor!!! Text není určen těm, kteří kopírují zvyky našich rodičů a vychovávají děti autoritativně. Je naopak určen nám všem, kteří jsme se rozhodli vychovávat děti jinak, svobodně a s respektem…

S lidmi, kterým bylo třicet, se většinou shodneme na tom, že naše dětství nebylo jednoduché. Rodiče nás nevedli k sebevědomí, asertivitě ani k tomu, abychom se postavili za naše práva. Výchovný styl by se dal ve zkratce nazvat ,,drž hubu a krok“! ,,Hlavně prosím tě nevyčnívej, moc si nedovoluj, uvědom si s kým mluvíš, nedělej si zbytečně zle, nepřilévej oleje do ohně, s každým zadobře, …“ Jinými slovy: když nejsi vidět, slyšet, děláš to, co máš, tak tě máme celkem rádi. Hlavně dělej, dělej a nemel. Nám taky naši nevykládali pořád dokolečka, jak nás mají rádi, to je jasný, jsme přece rodina, tak nám ani nic jiného nezbývá. Buď slušná, skromná, zdrav nahlas, starším dej přednost a hlavně na sebe prosím tě pořád neupozorňuj.“

Dopadli jsme ale opravdu tak špatně?

Pravda je, že sbírám cáry zváleného sebevědomí doteď. Hledám i ty nejmenší kousky, které se zakutálely někam do kouta… Málo z nás má to štěstí, že by se nám podařilo posbírat úplně vše. Naše sebevědomí je jako lego. Pracně ho stavíš podle návodu, ale když ho jednou rozebereš anebo když ti ho někdo rozkope, je hodně malá šance, že objekt poskládáš znovu celý dohromady. Často ale vznikne něco nového, aby tolik netlouklo do očí, že ty dvě malé šedé kostičky zmizely nenávratně. Podobně my jsme s rozházeným sebevědomím začali stavět nanovo. Museli jsme si dát totiž práci a najít vnitřní motivaci, disciplínu, sebrat odvahu a opřít se sami o sebe.

A co naše děti?

Rozhodně nechceme, aby na tom byly stejně špatně. A oni nejsou. Od mala jim dáváme najevo úctu i respekt. Chápeme jejich právo výběru, rozumíme jejich náladám. Co nejčastěji jim opakujeme, jak moc je máme rádi, že jsou originální, úžasné a jedinečné. Kompenzujeme tak naši výchovu, látáme díry na vlastním sebevědomí. Naši výchovu se snažíme vynahradit dětem, ne sami sobě, což by bylo určitě užitečné a adekvátní. Tak čteme ,,koncepty kontinua, respektovat a být respektován“ a podobně. Ctím tyto výchovné trendy, ale také tvrdím, že bychom předně měli ošetřit naše zraněné vnitřní dítě. Míním, že namísto abychom se chopili zklamaných sirotků, které v sobě nosíme, obracíme přehnanou kompenzační lásku vůči našim dětem.

Obávám se, že pokud to tak půjde dál, budou další rodičovské workshopy zaměřené na to, jak užitečné může být včas zařvat a kdy je vhodné vlepit dítěti pohlavek. Do písničky stále opakovaných dětských práv pronikne totiž nejistá otázka: ,,mají nějaká práva také rodiče?“ Tu nepříjemnou linku ovšem raději zaplašíme a přečteme si tři další knížky o tom, jak je dítě božská a inspirativní bytost. A ono je – než se nám dostane do rukou. Protože tím, že se snažíme dorovnat to, co jsme sami nedostali, tomu našemu zázraku často ubližujeme.

Nerada bych, abychom byli jedinečná generace v tom, že první půlku života nás mírně tyranizovali rodiče a druhou půlku života nás budou válcovat naše děti, které nám budou říkat: ,,Radši se moc neukazuj, lepší je, když nebudeš moc vidět a slyšet, jsi stará, tak ke mně měj trochu úcty, vyhýbej se konfliktům nebo to pro tebe bude mít následky.“ Naše zázraky budou absolutně přesvědčené, že na to mají právo, že bychom je měli respektovat a raději se někam odklidit. Možná tehdy, ale fakt jenom možná, nám dojde, že to, jaký je malá Anežka generál, a že nás má všechny na povel, není zase taková legrace.

A my znovu budeme držet hubu a krok, protože to už vlastně umíme.