Články autora
VOSTRÁ VOKÁČOVÁ Lázně Obávám se, že jsme jako lidstvo degenerovaný. Stejně jako se přehnalo šlechtění u některých psích plemen, také my lidé jsme se tak dlouho snažili usnadnit si práci a zajistit pohodlný život, až se z nás stala překrmená neurotická zvířata v dobře temperovaných klecích. Jak jinak si vysvětlit jev, který pozoruji na pláži. Lidé, kteří platí horentní sumy...
Kypr, Larnaka, 22. duben 2019 O přátelství Milý Šimone, nasoukat přátelství do slov je stejné násilí jako dojíst celou řeckou večeři. Přátelství se mi do slov nevejde, protože vše podstatné je v činech,je to zkušenost. Mám s ním spojené konkrétní chvíle, prosmáté večery a dobrodružné výlety. S přáteli mám spojený smích. Smějeme se často také věcem, které k smíchu nejsou....
O štěstí Milý Šimone, ráda bych Ti napsala pár slov o štěstí. Když ses narodil, převrátilo to můj dosavadní život vzhůru nohama. Pochopila jsem, že štěstí nevypadá tak, jak ho vidíme v reklamách a hollywoodských filmech. Štěstí může mít klidně podobu kruhů pod očima, deseti kil navíc a plačícího uzlíčku života v náručí. Stát se matkou byla pro mě...
Dopisy svému synovi Šimonovi jsem začala psát 14. 7. 2007. Byla jsem tehdy ve čtvrtém měsíci těhotenství a lékařka mi potvrdila dojem, že čekám syna. Najednou to nebylo ,,neurčité miminko“, ale živý a veselý kluk, a tak jsem ho začala oslovovat Šimone a psát mu. Ten den si pamatuji docela přesně. Šla jsem ze Staroměstského náměstí přes Karlův most směrem...
Obava mluvit na veřejnosti patří mezi největší lidské strachy. Ani moje osobní cesta k veřejným vystoupením nebyla přímá. Vzpomínám na své první vystoupení: bylo mi sedm a byla jsem pyšná, že mě paní učitelka vybrala, abych odříkala pásmo básní. Básničky jsem ze sebe jakž takž vypotila, ale když jsem měla začít zpívat, s hrůzou jsem zjistila, že otevírám sice pusu,...
Nikdy jsem nepřišla na chuť tekutým mýdlům. Líbí se mi klasické mýdlo, které můžete vzít do dlaně. Zatímco tekuté mýdlo jen tak proteče mezi prsty, dotek přírodního mýdla mě zpřítomňuje, dostává k sobě. ,,Mydlím se, tedy jsem,“ zpívají mé ruce pod tekoucí vodou. Kus mýdla mi připomíná vděčnost. Vděčnost za to, že žiju, připomíná mi dětství a podezřívavou otázku: ,,umyla...
Když převzal Roberto Benigni Oscara za hlavní roli ve filmu Život je krásný, byl při děkovném proslovu tak zahlcen emocemi, že mohl sotva mluvit. Děkoval všemu a všem, děkoval také svým rodičům za dar, který mu dali do života, za dar chudoby. Často s láskou myslím na poměry, ze kterých pocházím. Ostýchám se mluvit přímo o chudobě, protože ve střední Evropě se o skutečné nouzi...
Jeden můj kamarád, který nepovažuje sám sebe za úspěšného, věčně naříká, že si málo věří na to, aby se pustil do nějakého většího podnikatelského projektu. Nejčastěji si stěžuje na náročné dětství, špatné podmínky a nedostatek sebedůvěry. Není sám. I když měl objektivně těžké dětství a v mnoha ohledech nebyl podporovaný jeho talent ani sebevědomí, myslím si, že v třiatřiceti nemá člověk nárok omlouvat svoji...
Po tzv. postmoderně tu máme další -ismus. Žijeme v období narcismu. Nejen, že máme tendenci vychovávat z našich dětí do sebe zahleděné narcisy, sami se k sebezahledění úspěšně propracováváme. Máme k tomu prvotřídní nástroje jako např. ,,knihu tváří“ (face book), která nám nabízí nastavovat světu tvář právě z té strany, kterou chceme, aby viděl. Narcistický směr pozoruji také v práci. Jak jinak...
