PŘÁTELSTVÍ

Kypr, Larnaka,  22. duben 2019

O přátelství

 

Milý Šimone,

 

nasoukat přátelství do slov je stejné násilí jako dojíst celou řeckou večeři. Přátelství se mi do slov nevejde, protože vše podstatné je v činech,je to zkušenost. Mám s ním spojené konkrétní chvíle, prosmáté večery a dobrodružné výlety. S přáteli mám spojený smích. Smějeme se často také věcem, které k smíchu nejsou. Smějeme se tragice života a jeho komičnosti. Smějeme se sami sobě i své blbosti. Přátelství je prostor bezpečí, kde nejsi nijak posuzován ani souzen. Vzájemná podpora a důvěra. Prostor, kde můžeš bez zábran odhalit celou duši, můžeš nahlas říct to, co jsi zatím nepřiznal ani sám sobě. Nemusíš se obhajovat, nemusíš nic vysvětlovat, můžeš říct cokoliv a zároveň být naplno sám sebou, se všemi svými temnými stránkami. Pokaždé si můžeš být jistý, že budeš znovu přijat s otevřenou náručí. V přátelství není konkurence, není srovnávání, není zášť ani potřeba druhého vychovávat. Je jako laskavá náruč moře – konejší tě, nadnáší tě, a když je potřeba, včas ti zchladí hlavu.

V minulosti se filosofové o to, co znamená přátelství, dost hádali. Přeli se, jestli je přátelství přátelstvím jen tehdy, když nemá žádný jiný účel, anebo i tehdy pokud jde o vztah vzájemně prospěšný. To, že nemá žádný jiný účel popsali tak, že druhému přejeme dobro, i když nám samým to nic nepřináší. Jenže to je trochu složitá diskuze, protože za prospěch se dá považovat i to, že se s druhým cítím dobře, že se o mě zajímá a věnuje mi pozornost. V češtině existuje úsloví: sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená starost – poloviční starost. Pokud bych to tedy vzala do důsledku, tak je každé přátelství prospěšné, protože nám poskytuje zájem, naslouchání, sdílení, humor, kvalitně strávený čas a tu matematiku – dělení strasti a násobení radosti. Celý ten filosofický spor mi tedy připadá trochu umělý.

Naštěstí jsou přátelé mojí zpětnou vazbou, ukazují mi, kým v dané životní etapě jsem. Upozorňují na moje proměny…Pamatuješ na Míšu, mojí kamarádku, se kterou se přátelíme od doby, kdy nám bylo deset let?  Míša je neuvěřitelná přirozenou moudrostí, pověstná smyslem pro humor a schopností bez jakéhokoliv tlaku dosáhnout svých cílů. Obdivuji jí za hodně věcí. Zvládá rodinu se čtyřmi dětmi, život s kreativním manželem, práci v televizi a zároveň divadelní společnost, ve které je autorkou, režisérkou i herečkou. U toho všeho je mi nejlepší přítelkyní, což také není zrovna jednoduché. Vím, že právě jí se můžu doslova vyplakat na rameni, vyprávět historky o tom, jak jsem trapná, sdílet své naivní představy, touhy a přání s důvěrou, že jí to bude zajímat.

Když jsem prožívala svojí první velkou lásku, byla donekonečna ochotná poslouchat, co řekl on, co na to já, co odpověděl, jak se podíval, co řekl pak a jak jsem já reagovala … Když jsem následně zažila v té první velké lásce první velké zklamání, Míša si mě postavila před sebe: ,,Byla jsi přistěhovalec a  stala ses do půl roku předsedkyní třídy, byla jsi z křesťanské rodiny a přesto si byla vůdce naší party, ve škole i na táboře jsi vyhrála miss. Ty to zvládneš!”

Kolem třiceti jsem měla zase období, kdy jsem nevěděla, zda neztrácím samu sebe. Hledala jsem lásku k sobě, hledala jsem spojení se sebou… Mezi dvaceti a třiceti jsem si zkusila být anarchistkou, žebrat na ulici, živit se jako modelka, natáčet filmy, cestovat do Asie, Afriky i Ameriky, být vzornou studentkou, být zhýralou studentkou, být slibným talentem bez zkušeností, být talentem se zkušeností, být věrnou manželkou, skvělou milenkou i hospodyňkou, být milující matkou. Sama sobě jsem se ve všech těch rolích ztratila a znovu jsem potřebovala nalézt hlubší vnitřní dialog. Nechtěla jsem prožít život s tím, že budu poslušná a přijatelná pro druhé a nechtěla jsem trávit život ani vzdorem. Cítila jsem, že potřebuji jít hlouběji pod povrch než jsem šla doposud. Einstein prý řekl: ,,Přítel je člověk, který zná melodii Tvého srdce, který Ti ji předzpívá, když jí zapomeneš.” Byla to Míša, která přede mě postavila panáka se slovy: ,, Jako dítě si chtěla cestovat a procestovala si víc zemí než jsme si uměly představit, chtěla jsi studovat divadelní akademii a vystudovala si s červeným diplomem, chtěla si mít práci, která Tě bude  bavit a dávat Ti smysl a máš práci, která Tě baví a dává smysl. Tohle jsi Ty, takovou Tě znám, Ty to zvládneš!”

Po dvaceti letech od první velké lásky jsem plakala pro lásku ztracenou. A zase tu byla Míša, která si mě soucitně, ale přísně postavila před sebe: ,,Porodila jsi, vychováváš, pomáháš, podnikáš, vyděláváš. To zvládneš!” A já najednou věděla, že to opravdu zvládnu, že mi nic jiného nezbyde, protože náruč přátel je záchranná síť, která mě nenechá spadnout.

Přátelé nám přejí dobré, radují se nad našimi úspěchy a oplakávají s námi bolesti. Můžu s nimi vyrazit za dobrodružstvím a vím, že se náročným situacím zasmějeme anebo si vzdychneme: ,, ach jo”,  a pak se společně pustíme do řešení. Přátelství je jednou z podob hluboké lásky, a přesto pomáhá nešťastnou lásku vyléčit. Jsou to andělská křídla ve chvíli, kdy padáme do propasti. Když jeden čvachtne do bláta a leze v něm po čtyřech, druhý mu podá ruku a nevadí mu, že se ušpiní. Naštěstí je to v životě zařízené tak, že jeden stojí a jeden leze. A když se náhodou stane, že do bahna zahučí oba, skuteční přátelé nezačnou po sobě házet blátem, ale smějí se tomu, že vypadají jako pitomci a společně hledají, kterým směrem je pevnější půda. Někteří přátelé jsou druzi na celý život a s jinými se musíme rozloučit. Ale i tak je dobré uctít jejich význam a vliv na náš život. Uvědomit si, co jsme v přátelství předali a poděkovat za vše, čeho se nám dostalo…

V dnešní době, která je zaměřena na efektivitu, se přátelství nějak nehodí. K čemu přátelství? Všichni máme svých starostí dost. Máme náročnou práci a ještě náročnější rodinu. Jenže přátelství nás vede k zastavení, k inventuře našeho života. Svůj vlastní život bez přátel si neumím a možná ani nechci představit. Spolu sdílíme to naše společné lidské utrpení a už jen to, že se o něj můžeme podělit, je léčivé. Přátelství mi pomáhá nalézt odpovědi na otázky, kdo jsem, co chci, co potřebuji, o čem sním, čeho se obávám…Pokud se starám o vztahy s přáteli, vede mě to k tomu, abych méně pracovala a víc žila. Přátelství mi zlepšuje a prodlužuje život.

Všimni si, Šimone, že když se někoho zeptám na nejlepšího přítele, začne se usmívat. Bronnie Ware, ve své skvělé knize Čeho před smrtí nejvíc litujeme, jmenuje pět následujících oblastí:

 

Kéž bych měl odvahu žít podle sebe, ne podle očekávání druhých

Kéž bych tolik nepracoval

Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city

Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli

Kéž bych si dovolil být šťastnější

 

Šimone, pevně věřím, že v každém dobrém přátelství je kousek Boha. Přeju Ti mnoho krásných přátelství.

 

S láskou, máma