Jak nám přemýšlení nad smrtí může zachránit život?

Indie se mi vryla pod kůži jako škvára do rozbitého kolene dítěte. Skýtá mi tak nový pohled na realitu země, ve které žiji. Když zavřu oči, pořád vidím teplé podzimní barvy odrážející se od studeně modré oblohy. Barvu kamení, lesk sněhu, ovce a kozy ve výšce, ze které se točí hlava, slyším ticho hor a hluk tržiště, cítím bylinkovou vůni olejů a mastí, stejně jako smrady z aut, která nemají ponětí, že někde na světě existuje katalyzátor.

A skrz tu škváru, která drhne pod mojí kůží, vidím bolestně naše evropské paradoxy. Tak například lidé, kteří dlouze vybírají postel velikosti bazénu, aby se pak na ní převalovali a trpěli nespavostí pod tíhou starostí nad splácením hypotéky. Ledničky velikosti skříně jsou přecpané jídlem, přičemž každý druhý člověk drží dietu, takže si téměř nic nemůže z té ledničky vytáhnout. Platíme obrovské peníze za dovolenou, ale z plánování času a peněz ohledně dovolené máme nejednou takový stres, že by možná bylo lepší odpočinout si doma.

Pubertální výraz ,,ten je vyndanej”, který teenageři používají jako synonymum úsloví, že je někdo ,,mimo” nebo ,,vedle”, nabral pro mne konkrétní podobu teprve po příjezdu z Himalájí. Až nyní jsem pochopila jeho pravý význam. Cestou z letiště pozoruji Prahu, svoje město, úplně jinýma očima. Vidím lidi, kteří pospíchají do práce, čekají na zastávkách tramvají nebo venčí psy. A přestože je krásný letní den, jsou ponořeni do sebe. Čtu v těch tvářích lítost nad minulostí a obavy o budoucnost. Málokdo je v přítomnosti. Vypadají jako by jim někdo vyndal duši z těla a ta se plížila jako stín za nimi zaprášená a nejistá. Nepřítomní sami v sobě, tedy vyndaní.

Všude, kam se podíváme, je nám v Evropě nabízeno bezpečí… bezpečnostní pásy v autech, které nás mají ochránít před nehodou, mnohá spoření a pojištění, která nás mají ochránit před krachem, zábradlí, chodníky, přechody pro chodce, helmy, nárazníky a chrániče, které nás mají ochránit před úrazy všeho druhu. Toto pohodlí a veškeré bezpečí nás odvádí od uvědomění, že nás všechny stejně nakonec čeká hřbitov, náš definitivní domov. A že pro nás existuje pouze jediná jistota a tou je skutečnost, že právě na hřbitově všichni dříve nebo později skončíme.

Proč se konzumní společnosti nehodí, abychom přemýšleli nad vlastní smrtí? Mohlo by se stát, že bychom si připustili fakt, že čas, který věnujeme vlastnímu rozvoji, a čas s našimi blízkými je to nejcennější, co máme k dispozici. Mohlo by se tedy stát, že ztratíme ochotu utrácet peníze za nesmyslné věci, kterými budeme sebe i druhé zavalovat. Mohlo by nás to dovést k myšlence, že to nejcennější, co nám nikdo nevrátí a co můžeme dát druhému, je náš čas. Přemýšlení nad smrtí by tak mohlo zachránit smysl našeho života a náš smysluplný život by tak zruinoval evropskou ekonomiku.