Existuje ten pravý/ta pravá i pro Vás? - Magdalena Vokáčová

Existuje ten pravý/ta pravá i pro Vás?

Asi proto, že jsme založením bytosti sociální, máme touhu najít toho pravého partnera, se kterým bychom spokojeně zestárli a strávili zbytek života. Osobu, se kterou máme pocit, jako bychom se znali odjakživa, a pro kterou se v angličtině objevilo označení SOULMATE. Soulmate je persona, se kterou zažíváme pocity hluboké a přirozené sounáležitosti, což zahrnuje podobnost, romantiku, přátelství, vášeň, sexuální přitažlivost, intimitu, spiritualitu a vzájemné doplnění jeden druhého.

Příběh Soulmate se vyskytoval už v historii, v Platonově Symposiu, kde Platon prezentuje verzi dle Aristofana. V tomto příběhu Aristofanes vypráví, že lidé měli původně čtyři paže, čtyři nohy, dvě pohlaví a jednu hlavu, která však byla tvořena dvěma tvářemi. Líčí, jak zde na zemi existovala tři pohlaví: muž, žena a androgyn aneb oboupohlavní bytost. Androgyn měl obě pohlaví – genitálie mužské i ženské. Muži byly dle báje syny slunce, ženy dcerami matky země a androgyni byli dětmi měsíce, který se zrodil ze slunce a země. Tradovalo se, že lidé v těch dobách disponovali velikou silou a hrozilo, že přemůžou bohy. Bozi mohli lidi jednoduše zničit, ale přišli by tak o pocty, kterých se jim od lidí dostávalo. Zeus tedy vymyslel výhodnější řešení, jak potrestat lidi za jejich pýchu. Rozdělil lidi ve dví, čímž je potrestal a zároveň zdvojnásobil počet osob, které vzdávaly bohům čest. Každý člověk měl tedy nyní dvě ruce, dvě nohy, jednu tvář a jedny genitálie a byl navždy odsouzen k toužení po své druhé polovině sebe samého. Lidem bylo řečeno, že pokud člověk najde partnera, se kterým si bude rozumět i nevyslovené, bude se s ním cítit jako jedno tělo a jedna duše, bude to forma nejvyšší radosti, kterou na zemi může prožít. Toto spojení odděleného, setkání obou polovin, bylo nazváno soulmate.

Co ale vůbec znamená, že se k nám někdo hodí? Co znamená vzájemnost, sounáležitost, tzv. kompatibilita, pokud hovoříme o vztazích? Dr. Hudson z Texaské univerzity provedl velmi zajímavý výzkum právě na toto téma. Srovnával úroveň spokojenosti a štěstí v manželstvích, která byla rodiči předem dohodnutá (např. v Indii) s euroamerickým modelem, kdy si partnera vybíráme sami. Ukázalo se, že partneři v rodiči dohodnutých manželstvích byli o něco spokojenější než partneři, kteří si vybrali manžela/ku dobrovolně. Dále studie ukázaly, že z hlediska tzv. objektivní kompatibility (testovaly se zájmy, podobnost povahy atd.) nebyl žádný rozdíl mezi páry, které žijí ve spokojeném partnerství, a mezi těmi, kdo jsou spolu nešťastní. Jinými slovy to, jak se k sobě páry hodí, nebo nehodí z objektivního hlediska, nevytváří rozdíl mezi šťastným a nešťastným párem. Rozdíl byl však v jejich přístupu. Partneři, kteří žili ve vřelých a naplněných vztazích, tvrdili, že neřeší, zda se k sobě hodí, ale vědomě vytvářejí takové prostředí, aby se jeden ke druhému hodili. Nejde tedy o jejich vzájemnou slučitelnost, spojitelnost či podobnost, ale o společnou a vědomou práci. Naopak partneři z „nešťastných“ párů často považovali právě faktor kompatibility za vysoce důležitou hodnotu. Jednoduše si mysleli, že jejich partnerství není šťastné, protože se k druhému nehodí.

Pokud tedy chcete nalézt tu správnou osobu, se kterou byste rádi strávili zbytek života, nezapomeňte, že jste to vy dva, kdo kompatibilitu ve vztahu vytváří. Ráda bych v této souvislosti připomněla slova mého oblíbeného autora Ericha Fromma: „Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat.“

(Více na téma Umění nalézt toho pravého najdete v prosincové Psychologii dnes.)

s láskou Magdalena Vokáčová

Starší příspěvky:
Kéž jsou všechny bytosti šťastné, i ty blbé

Pracuji na tom, aby na světě bylo hezky tak, že jsem milá, laskavá, chápající a komunikuji nekonfliktně i s prolémovými...

Zavřít