Think big! (Do just small steps)

Jinak než ve velkém se v New Yorku uvažovat nedá. Vysoké budovy, rozlehlá prostranství, velké výkladní skříně, široké ulice, obří porce, objemné nádrže na vodu, gigantické mrakodrapy a hlavně nekonečné sny těch, kteří zde žijí. Když jdete po ulici, máte pocit, že se Vám roztahuje hrudník, že se celí rozpínáte ve vědomí toho, kdo jste… Kráčíte rozlehou avenue a cítíte, že vám na zádech začala rašit křídla, křídla naděje, která vás zvednou a pohodlně donesou až k vašim snům. Ve vaší skeptické evropské mysli narůstá dojem, že možné je vše, stačí chtít, stačí vědět, co chci, stačí se jen trochu namáhat.

Jak se tak povaluji v Central parku a pozoruji nedělní piknik americké rodinky, kluky, co hrají baseball, lidi všech ras a věků, kteří si přišli zaběhat, prodejce, kteří nemají zuby a modelky, které nemají špeky, uvědomuji si, že velké sny stejně jako malé krůčky často zanedbáváme. Je dobré myslet ve velkém. Skýtá nám to odstup, radost a nadhled. A je dobré následně podniknout malé krůčky k tomu, aby se naše sny mohly uskutečnit.

Proč je náš přístup často obrácený? Máme tendenci vysnít si takový sen, který je akorát, nikoho neurazí, ale ani příliš nemotivuje a pak chceme udělat obří skok, abychom toho našeho snu co nejdříve dosáhli. Kolik stresu vyplívá jednoduše z toho, že chceme být dál než jsme? Chceme umět víc než umíme. Chceme být lepší než v danou chvíli můžeme. Chceme mít dodělané školy, lepší auta, splacené domy, umět jazyky, chceme, chceme, chceme… A tak na vás mávám z New Yorku, opojená šíří moře a volám: ,,Přestaňme alespoň na chvíli chtít, pojďme zas chvíli snít. “ (Třeba pak přestaneme hnít a začneme zase s chutí něco dělat.)