„Cizí lidé jsou přátelé, které jsme zatím nepoznali,“ řekla moje duchovní máma, která žije v New Yorku. Napadlo mě, že stejné je to i s cizími jazyky. Také to jsou zatím neznámí přátelé, kteří jen čekají na to, až se společně setkáme.
Proč se my blázni škrábeme, plazíme, plahočíme, hrabeme a vlečeme na vysoké kopce?
Proč tolik vzdělaných a nadaných lidí netvoří? Proč tolik lidí nepíše, neskládá, nemaluje obrazy a podobně? Je to pro nás výhodné. Jsme vlastně uzpůsobení tak, že nám veškeré naše konání, ač se může zdát jakkoliv nevýhodné, skýtá nějaký zisk. ,,Opravdu mám něco z toho, když nic netvořím?”, ptají se mě klienti a trochu se na mě zlobí.
New York je město spojené s nadějemi. Město, které se stalo mojí láskou, protože v sobě jedinečným způsobem propojuje historii s budoucností.
Zajímavý a upřímný rozhovor Eduarda Bermanna s Magdalenou na téma vztahy, koučování a umění žít.
Kromě divadla, filmů a literatury mě většinu podstatných věcí o životě naučili klienti. Poučila jsem se od nich také o optimismu. Optimismus má dvě stránky. Tu zjevnou, mnohokrát opakovanou, že pozitivní přístup k životu naši existenci usnadňuje, není asi potřeba rozebírat. Druhé hledisko mi připadá zajímavější: optimismus je nebezpečný! Já sama se řadím mezi optimisty, a tak ke mně chodí...
Balada o červeném nosu a smutné židli od Ivany Svobodové Vychodilové
„Kdo jsi? Kdo jsem?“ Je mi přesně pět let, stojím před zrcadlem a nevěřícně se dívám sama sobě do očí.
Většina z nás má tendenci dívat se na výzvy a křižovatky, které před nás život staví, jako na hromádky vysypaného lega, k němuž není návod. Chaos barev, možností, kombinací…
